Rodina Dietrichsteinů spravovala mikulovské panství dlouhých 370 let, od roku 1575, kdy Mikulov získal Adam z Dietrichsteina, vychovatel císařských dětí Rudolfa a Matyáše, vyslanec ve Španělsku. Adam založil nejmocnější větev tohoto starobylého rodu, větev hollenbursko-mikulovskou. Jeho dědicové byli nadáni schopností budovat moc, slávu a bohatství rodiny. Především kardinál František Dietrichstein, moravský zemský gubernátor v pobělohorské době, který se zasloužil o uchování Moravy v monarchii a její rekatolizaci, využil svého postavení k rozšíření rodového majetku. Z Mikulova vytvořil přední moravské sídlo, vybavené vzdělávacími a církevními ústavy, se sebevědomými měšťany ve výstavném městě s reprezentativním zámkem. Kardinálův synovec Ferdinand, nadaný podnikatelským i politickým talentem, pokračoval v díle svého strýce. Tak v 17. století bylo dietrichsteinské panství druhým největším rodovým majetkem na Moravě.
Další generace dál rozmnožovaly a udržovaly zděděná i nově získaná panství v českých zemích a Dolním Rakousku. Majorátní sídlo rodu, Mikulov a především jeho zámek, bylo místem rodinné tradice, pýchou rodu. Až konec druhé světové války zničil tuto chloubu Dietrichsteinů rozsáhlým požárem, kterému padla za oběť hlavní zámecká budova s inventářem. V padesátých letech uplynulého století byla stavba obnovena péčí Spolku pro obnovu mikulovského zámku. Bylo v ní umístěno okresní muzeum, které zde jako Regionální muzeum v Mikulově stále sídlí a nabízí návštěvníkům své výstavy o historii Mikulovska. Stálá výstava Galerie Dietrichsteinů se věnuje historii rodu, města a panství. Jsou zde vystaveny portréty členů rodiny, které šťastnou shodou náhod unikly zkáze požárem a nyní ilustrují tyto stránky.

Zdroje:
MZA v Brně, Rodinný archiv Dietrichsteinů
Jindřich Obršlík-Jan Řezníček-Vladimír Voldán, Rodinný archiv Dietrichsteinů I.–III., Brno 1979.
Mathias Maria Feyfar, Die erleuchten Herrn auf Nicolsburg. Eine geschichtliche Studie auf Original Urkunden begründet. Wien 1879.
Dietrichstein. In: Johann Heinrich Zedler, Grosses vollständiges Universal-lexicon aller Wissenschaften und Künste. Lipsko, Halle 1650–1750.
Václav Richter (edd), Mikulov. Brno 1971.
Eva Drozdová, Dietrichsteinové z Mikulova. Výsledky antropologického výzkumu vybraných příslušníků rodu. Masarykova univerzita, Brno 2006.

Rod Dietrichsteinů pochází z Korutan. Za zakladatele rodu bývá považován Reimpert (†1064), nepřetržitá posloupnost počíná Pankrácem (†1508). Pankrácovi synové založili podle jím získaných rodových sídel Weichselstätten a Hollenburg dvě hlavní rodové větve – František (1477–1548) větev weichselstättenskou a Zikmund (1480–1533) větev hollenburskou. Weichselstättenská větev se v následující generaci rozdělila do vedlejších větví weichselstätten-rabensteinské ve Štýrsku a weichselstätten-weichselstätenské v Korutanech. Obě větve vymřely v polovině 19. století a oba fideikomisy připadly hraběti Mořici z větve hollenbursko-mikulovské. Zikmundovi synové se stali zakladateli vedlejších větví hollenburské linie. Zikmund Jiří větve hollenbursko-hollenburské a jeho bratr Adam hollenbursko-mikulovské. Hollenbursko-hollenburská ztratila obě stará rodová panství Hollenburg a Finkenstein, avšak za knížete Gundakara (1623–1690) byly vytvořeny dva nové fideikomisy – český gundakarský a dolnorakouský gundakarský. Oba fideikomisy připadly dědictvím mikulovské větvi, český v roce 1690, dolnorakouský v polovině 18. století.

Zikmund I. – svobodný pán Dietrichstein

*1484 Hardnidstein – †19. 5. 1533 Finkenstein

Zikmund Dietrichstein byl synem Pankráce Dietrichsteina a jeho manželky Alžběty z Thurnu. Narodil se v březnu roku 1484 jako nejmladší z pěti dětí. Jeho starší bratr František (1476–1550) se stal zakladatelem rakouské linie Dietrichstein-Weichselstadt. Zikmund založil mladší rodovou linii, nazvanou později Dietrichstein-Hollenburg, kterou jeho synové také rozdělili do dvou rodových větví.
Zikmund už od mládí působil na dvoře císaře Maxmiliána I. (1459–1519). Po jeho boku se účastnil řady cest i vojenských tažení. Roku 1506 propůjčil císař Zikmundovi dědičný úřad číšnictví v Korutanech, jmenoval ho svým radou a komorníkem nad stříbry a roku 1514 jej povýšil do stavu svobodných říšských pánů. Císař odměnil Zikmunda za jeho služby a finanční půjčky řadou panství, tak ke konci svého života vlastnil svobodný pán Dietrichstein statky Finkenstein, Gmundt, Hollenburg a Lavamund v Korutanech, Arenfels, Lankowitz, Schmierenberg a Weitersfeld ve Štýrsku a Aspang a Feistritz v Dolních Rakousích.
Jedním z velkých diplomatických úspěchů Zikmunda bylo zprostředkování svatby vnuků císaře Maxmiliána s dětmi Vladislava Jagellonského, která se konala v roce 1515.

Tak jako císař Maxmilián I. bývá někdy označován jako poslední středověký rytíř, stejný titul by si zasluhoval i Zikmund Dietrichstein. Roku 1517 založil výlučně šlechtický řád pod patronátem sv. Kryštofa, jehož členové měli po vzoru rytířů svým chováním a osobním životem šířit ideály ctnosti, zdrženlivosti a střídmosti.
Roku 1519 císař Maxmilián I. zemřel, ale Zikmundovi jeho vysoké postavení zůstalo i za nového vládce rakouských zemí – císařova mladšího syna Ferdinanda I. Ten Zikmunda Dietrichsteina roku 1520 jmenoval místodržícím pěti rakouských provincií – Horních a Dolních Rakous, Korutan, Štýrska a Kraňska.
Počátkem června roku 1525 vytáhl Zikmund proti vzbouřeným sedlákům ve Štýrsku. U města Schladming ho i s vojáky však sedláci brzy ráno přepadli a poté uvěznili na hradě Werfen. Na rozdíl od mnoha méně šťastných spolubojovníků se Zikmundovi podařilo uniknout popravě, zejména díky jeho vytrvalé snaze o sjednání míru. Mírová smlouva byla nakonec sepsána koncem srpna poblíž Salzburku.

Zikmund zemřel na zámku Finkenstein v květnu roku 1533 ve věku 49 let a byl pohřben v kostele sv. Jakuba ve Villachu, kde má dodnes náhrobní desku. Po jeho smrti se rozšířila legenda, že se nechal pohřbít k nohám císaře Maxmiliána I., který byl pochován ve Vídeňském Novém Městě. U císařova hrobu se ovšem mají nacházet pouze pamětní desky Zikmunda Dietrichsteina a jeho manželky Barbory z Rottalu.

Z manželství Zikmunda s Barborou z Rottalu se narodilo šest dětí. Dva synové založili dvě rodové linie – starší Jiří Zikmund rakouskou a mladší Adam mikulovskou. Obě linie vymřely v 19. století. Barbora přežila Zikmunda o 22 let a po jeho smrti se ještě dvakrát provdala.

Zikmund Dietrichstein je považován za zakladatele slávy, významu i majetku rodu, jehož příslušníci až do počátku 16. století žili ve velmi skromných poměrech. Zikmund se dal jako první z rodu do služeb habsburské dynastie, a svou kariérou tak do jisté míry vytyčil cestu svému potomstvu a svým životem pro ně vytvořil příklad hodný následování.

Děti Barbory z Rottalu a Zikmunda Dietrichsteina:

  • Stephan Ferdinand *26. 12. 1521 – †1523
  • Ester *4. 7. 1525 – †20. 2. 1597; 1. m.: 1543 Jan VI Liechtenstein (*1500 – †1552); 2. m.: N von Dohna; 3. m.: Andreas Pögel von Reifenstein
  • Zikmund *20. 9. 1526 – †25. 7. 1593; m.: 6. 5. 1554 Anna Starhemberg (*26. 4. 1537 – †26. 4. 1597)
  • Adam *6./9. 10. 1527 – †5. 1. 1590; m.: Praha 1553/4 Margareta Folch de Cardona y Requensens (*1535 – †23. 2. 1609 Madrid)
  • Anna *20. 2. 1529 – †1532
  • Karl *1532 – †1562; m.: 5. 1. 1554 Dorothea Lomnická z Meziříčí (†1583)

Zdroje:
Feyfar, M. Die erlauchten Herrn auf Nicolsburg. Eine geschichtliche Studie auf Original Urkunden begründet. Wien 1879.
Dietrichstein. In: Johann Heinrich Zedler. Grosses vollständiges Universal-Lexicon aller Wissenschaften und Künste. Lipsko, Halle 1650–1750.

Adam – svobodný pán Dietrichstein

*9. 10. 1527 Graz – †5. 1. 1590 Mikulov

Adam Dietrichstein se narodil jako čtvrté z šesti dětí Zikmunda I. Dietrichsteina a Barbory, rozené z Rottalu. Díky významnému postavení svého otce byl vychováván u dvora Ferdinanda I. Od roku 1543 byl ve službách arcivévody Maxmiliána (1527–1576), kterého doprovázel v roce 1548 poprvé do Španělska. Arcivévoda se v srpnu 1548 ve Valladolidu oženil se svou sestřenicí, infantkou Marií (1528–1603), dcerou španělského krále a císaře Karla V. Zde Adam Dietrichstein poznal Margaritu da Cardona, se kterou se krátce po příjezdu španělského dvora do rakouských zemí, v roce 1554, v Praze v katedrále sv. Víta oženil.

Jeho dvorská kariéra byla rychlá. Roku 1552 se podílel na uzavření pasovské smlouvy, o tři roky později se účastnil mírových jednání v Augsburgu, která ukončila náboženské války v německé říši. Roku 1553 byl jmenován císařovým komorníkem a roku 1561 nejvyšším štolbou Maxmiliánovy manželky Marie. Téhož roku ho císař Ferdinand I. vyslal do Říma s diplomatickým úkolem získat od papeže souhlas s přijímáním podobojí a se zrušením celibátu u kněží. Adam Dietrichstein však neuspěl, papež oba požadavky zamítl.
Roku 1563 byl Adam jmenován hofmistrem dvou nejstarších Maxmiliánových synů, arcivévodů Rudolfa (1552–1612) a Arnošta (1553–1595). Doprovázel je ke španělskému dvoru, zodpovídal za jejich výchovu a péči o jejich dvůr, zároveň zde působil jako císařský vyslanec. Povedlo se mu získat důvěru uzavřeného španělského krále Filipa II., a svým působením tak přispěl k obnovení jednoty a spolupráce mezi oběma habsburskými rodovými liniemi vládnoucími ve Španělsku a střední Evropě. Arcivévodovi Maxmiliánovi, který se roku 1564 po smrti svého otce Ferdinanda I. stal císařem, podával Adam do Vídně pravidelně podrobné informace o výchově a pokrocích ve vzdělávání obou arcivévodů, ale také zprávy o dění na španělském královském dvoře, o politických jednáních a vztazích s okolními zeměmi.
Roku 1569 udělil španělský král Filip II. Adamovi jako odměnu za jeho služby komandérství calatravského řádu a komendu v Alcanez. O dva roky později Adam Dietrichstein doprovázel své svěřence, arcivévody Rudolfa a Arnošta, zpět do Rakouska. 1572 pobýval v Uhrách, kde jednal s uherskými stavy o přijetí arcivévody Rudolfa za uherského krále (kterým byl korunován v září roku 1572). Pak Adam cestoval znovu do Španělska, odkud se natrvalo vrátil roku 1573.
Roku 1575 Adam Dietrichstein prodal část rakouských rodových statků, aby mohl od císaře koupit panství Mikulov, které se od té doby stalo na několik století hlavním rodovým sídlem Dietrichsteinů. Roku 1576 zemřel císař Maxmilián II. a na císařský trůn nastoupil jeho nejstarší syn Rudolf II., jenž svého někdejšího vychovatele jmenoval nejvyšším hofmistrem a tajným radou.
V posledním desetiletí svého života se Adam Dietrichstein věnoval zejména správě svých statků a vědám. Poté, co získal panství Mikulov, tvrdě prosazoval, aby jeho převážně protestantští poddaní přešli na katolickou víru. Vedl si v této věci tak razantně, že se o něm pochvalně zmiňoval i papež Řehoř XIII.
Kontakty získané ve Španělsku Adam pěstoval až do smrti. Pravidelně psal králi Filipu II., kterého zpravoval o dění ve střední Evropě, a korespondoval si i s dalšími významnými evropskými osobnostmi – mezi jeho přátele patřil např. Hugo Blotius nebo orientalista Anger Gislain Busbek. Adam také vlastnil zajímavou portrétní sbírku osobností té doby, která se však do dnešní doby nedochovala, a kvalitní sbírku knih.

Adam Dietrichstein zemřel na začátku ledna roku 1590 v Mikulově ve věku 67 let. Se souhlasem císaře Rudolfa II. byl pohřben v katedrále sv. Víta v Praze k nohám císaře Maxmiliána II., kterému celý život oddaně sloužil.
Mezi své tři syny Adam Dietrichstein v závěti rozdělil své moravské statky. Manželka Margarita se po jeho smrti vrátila do Španělska, kde roku 1609 zemřela.

Adam Dietrichstein patří k nejvýznamnějším osobnostem svého rodu. Celý svůj život zasvětil službě císařskému dvoru. Byl vzorem pro své potomky – jeho syn kardinál František Dietrichstein bude stát na císařské straně v náročném období předbělohorském i během třicetileté války, vysokých postů u císařského dvora dosáhne Adamův vnuk Maxmilián (II.), kterého ještě překoná Adamův pravnuk Ferdinand, hofmistr a důvěrník císaře Leopolda I. Adamova mnohostranná osobnost – jeho diplomatická kariéra, blízké osobní vztahy s příslušníky habsburského rodu, příbuzenství se španělskou aristokracií, jeho záliba ve vědách a umění – dosud nebyla českými historiky dostatečně zpracována.

Děti Margarity a Adama Dietrichsteina:
Z manželství Adama a Margarity se narodilo celkem třináct dětí, dospělosti se jich dožilo sedm – čtyři dcery a tři synové. Dcery se provdaly do předních španělských rodin, nejstarší Marie se dokonce svým druhým sňatkem dostala do rodiny potomků papeže Alexandra VI. Borghii. Oba starší synové, Zikmund a Maxmilián, se oženili, aby rodu zajistili další potomstvo, nejznámější a nejslavnější je však bezesporu jejich nejmladší bratr František, pozdější biskup olomoucký a kardinál.
Genealogické údaje u některých členů rodu jsou v této generaci neúplné, často se také v různých genealogických zdrojích liší, což je zvláště výrazné, srovnáme-li je s informacemi v postupně zpracovávané korespondenci rodinných příslušníků či s údaji na dochovaných náhrobcích a portrétech. Proto zde u jednotlivých členů uvádíme více známých variant dat, oddělených lomítkem.

  • Maria *1554 – †31. 12. 1600; 1. m.: 5. 7. 1568 Baltazar Mendoza y de la Cerda, hrabě de Galba (†1578); 2. m.: 1584 Juan de Borja, 2. markýz de Navarrez (†29. 9. 1588)
  • Anton *1555 – †patrně ještě roku 1555
  • Zikmund *20. 9. 1526 – †25. 7. 1593; m.: 6. 5. 1554 Anna Starhemberg (*26. 4. 1537 – †26. 4. 1597)
  • Adam *6./9. 10. 1527 – †5. 1. 1590; m.: Praha 1553/4 Margareta Folch de Cardona y Requensens (*1535 – †23. 2. 1609 Madrid)
  • Anna *20. 2. 1529 – †1532
  • Karl *1532 – †1562; m.: 5. 1. 1554 Dorothea Lomnická z Meziříčí (†1583)

Zdroje:
Feyfar, M. Die erlauchten Herrn auf Nicolsburg. Eine geschichtliche Studie auf Original Urkunden begründet. Wien 1879.
Dietrichstein. In: Johann Heinrich Zedler. Grosses vollständiges Universal-Lexicon aller Wissenschaften und Künste. Lipsko, Halle 1650–1750.

© Regionální muzeum v Mikulově 2016