Rodina Dietrichsteinů
spravovala mikulovské panství dlouhých 370 let, od roku 1575, kdy Mikulov získal Adam z Dietrichsteina, vychovatel císařských dětí Rudolfa a Matyáše, vyslanec ve Španělsku. Adam založil nejmocnější větev tohoto starobylého rodu, větev hollenbursko-mikulovskou. Jeho dědicové byli nadáni schopností budovat moc, slávu a bohatství rodiny. Především kardinál František Dietrichstein, moravský zemský gubernátor v pobělohorské době, který se zasloužil o uchování Moravy v monarchii a její rekatolizaci, využil svého postavení k rozšíření rodového majetku. Z Mikulova vytvořil přední moravské sídlo, vybavené vzdělávacími a církevními ústavy, se sebevědomými měšťany ve výstavném městě s reprezentativním zámkem. Kardinálův synovec Ferdinand, nadaný podnikatelským i politickým talentem, pokračoval v díle svého strýce. Tak v 17. století bylo dietrichsteinské panství druhým největším rodovým majetkem na Moravě.
Další generace dál rozmnožovaly a udržovaly zděděná i nově získaná panství v českých zemích a Dolním Rakousku. Majorátní sídlo rodu, Mikulov a především jeho zámek, bylo místem rodinné tradice, pýchou rodu. Až konec druhé světové války zničil tuto chloubu Dietrichsteinů rozsáhlým požárem, kterému padla za oběť hlavní zámecká budova s inventářem. V padesátých letech uplynulého století byla stavba obnovena péčí Spolku pro obnovu mikulovského zámku. Bylo v ní umístěno okresní muzeum, které zde jako Regionální muzeum v Mikulově stále sídlí a nabízí návštěvníkům své výstavy o historii Mikulovska. Stálá výstava Galerie Dietrichsteinů se věnuje historii rodu, města a panství. Jsou zde vystaveny portréty členů rodiny, které šťastnou shodou náhod unikly zkáze požárem a nyní ilustrují tyto stránky.
Zdroje:
MZA v Brně, Rodinný archiv Dietrichsteinů
Jindřich Obršlík-Jan Řezníček-Vladimír Voldán, Rodinný archiv Dietrichsteinů I.–III., Brno 1979.
Mathias Maria Feyfar, Die erleuchten Herrn auf Nicolsburg. Eine geschichtliche Studie auf Original Urkunden begründet. Wien 1879.
Dietrichstein. In: Johann Heinrich Zedler, Grosses vollständiges Universal-lexicon aller Wissenschaften und Künste. Lipsko, Halle 1650–1750.
Václav Richter (edd), Mikulov. Brno 1971.
Eva Drozdová, Dietrichsteinové z Mikulova. Výsledky antropologického výzkumu vybraných příslušníků rodu. Masarykova univerzita, Brno 2006.
Rod Dietrichsteinů pochází z Korutan. Za zakladatele rodu bývá považován Reimpert (†1064), nepřetržitá posloupnost počíná Pankrácem (†1508). Pankrácovi synové založili podle jím získaných rodových sídel Weichselstätten a Hollenburg dvě hlavní rodové větve – František (1477–1548) větev weichselstättenskou a Zikmund (1480–1533) větev hollenburskou. Weichselstättenská větev se v následující generaci rozdělila do vedlejších větví weichselstätten-rabensteinské ve Štýrsku a weichselstätten-weichselstätenské v Korutanech. Obě větve vymřely v polovině 19. století a oba fideikomisy připadly hraběti Mořici z větve hollenbursko-mikulovské. Zikmundovi synové se stali zakladateli vedlejších větví hollenburské linie. Zikmund Jiří větve hollenbursko-hollenburské a jeho bratr Adam hollenbursko-mikulovské. Hollenbursko-hollenburská ztratila obě stará rodová panství Hollenburg a Finkenstein, avšak za knížete Gundakara (1623–1690) byly vytvořeny dva nové fideikomisy – český gundakarský a dolnorakouský gundakarský. Oba fideikomisy připadly dědictvím mikulovské větvi, český v roce 1690, dolnorakouský v polovině 18. století.
 |
 |
*1484 Hardnidstein – †19. 5. 1533 Finkenstein
Zikmund Dietrichstein byl synem Pankráce Dietrichsteina a jeho manželky Alžběty z Thurnu. Narodil se v březnu roku 1484 jako nejmladší z pěti dětí. Jeho starší bratr František (1476–1550) se stal zakladatelem rakouské linie Dietrichstein-Weichselstadt. Zikmund založil mladší rodovou linii, nazvanou později Dietrichstein-Hollenburg, kterou jeho synové také rozdělili do dvou rodových větví.
Zikmund už od mládí působil na dvoře císaře Maxmiliána I. (1459–1519). Po jeho boku se účastnil řady cest i vojenských tažení. Roku 1506 propůjčil císař Zikmundovi dědičný úřad číšnictví v Korutanech, jmenoval ho svým radou a komorníkem nad stříbry a roku 1514 jej povýšil do stavu svobodných říšských pánů. Císař odměnil Zikmunda za jeho služby a finanční půjčky řadou panství, tak ke konci svého života vlastnil svobodný pán Dietrichstein statky Finkenstein, Gmundt, Hollenburg a Lavamund v Korutanech, Arenfels, Lankowitz, Schmierenberg a Weitersfeld ve Štýrsku a Aspang a Feistritz v Dolních Rakousích.
Jedním z velkých diplomatických úspěchů Zikmunda bylo zprostředkování svatby vnuků císaře Maxmiliána s dětmi Vladislava Jagellonského, která se konala v roce 1515.
Tak jako císař Maxmilián I. bývá někdy označován jako poslední středověký rytíř, stejný titul by si zasluhoval i Zikmund Dietrichstein. Roku 1517 založil výlučně šlechtický řád pod patronátem sv. Kryštofa, jehož členové měli po vzoru rytířů svým chováním a osobním životem šířit ideály ctnosti, zdrženlivosti a střídmosti.
Roku 1519 císař Maxmilián I. zemřel, ale Zikmundovi jeho vysoké postavení zůstalo i za nového vládce rakouských zemí – císařova mladšího syna Ferdinanda I. Ten Zikmunda Dietrichsteina roku 1520 jmenoval místodržícím pěti rakouských provincií – Horních a Dolních Rakous, Korutan, Štýrska a Kraňska.
Počátkem června roku 1525 vytáhl Zikmund proti vzbouřeným sedlákům ve Štýrsku. U města Schladming ho i s vojáky však sedláci brzy ráno přepadli a poté uvěznili na hradě Werfen. Na rozdíl od mnoha méně šťastných spolubojovníků se Zikmundovi podařilo uniknout popravě, zejména díky jeho vytrvalé snaze o sjednání míru. Mírová smlouva byla nakonec sepsána koncem srpna poblíž Salzburku.
Zikmund zemřel na zámku Finkenstein v květnu roku 1533 ve věku 49 let a byl pohřben v kostele sv. Jakuba ve Villachu, kde má dodnes náhrobní desku. Po jeho smrti se rozšířila legenda, že se nechal pohřbít k nohám císaře Maxmiliána I., který byl pochován ve Vídeňském Novém Městě. U císařova hrobu se ovšem mají nacházet pouze pamětní desky Zikmunda Dietrichsteina a jeho manželky Barbory z Rottalu.
Z manželství Zikmunda s Barborou z Rottalu se narodilo šest dětí. Dva synové založili dvě rodové linie – starší Jiří Zikmund rakouskou a mladší Adam mikulovskou. Obě linie vymřely v 19. století. Barbora přežila Zikmunda o 22 let a po jeho smrti se ještě dvakrát provdala.
Zikmund Dietrichstein je považován za zakladatele slávy, významu i majetku rodu, jehož příslušníci až do počátku 16. století žili ve velmi skromných poměrech. Zikmund se dal jako první z rodu do služeb habsburské dynastie, a svou kariérou tak do jisté míry vytyčil cestu svému potomstvu a svým životem pro ně vytvořil příklad hodný následování.
Děti Barbory z Rottalu a Zikmunda Dietrichsteina:
Zdroje:
Feyfar, M. Die erlauchten Herrn auf Nicolsburg. Eine geschichtliche Studie auf Original Urkunden begründet. Wien 1879.
Dietrichstein. In: Johann Heinrich Zedler. Grosses vollständiges Universal-Lexicon aller Wissenschaften und Künste. Lipsko, Halle 1650–1750.
 |
 |
*9. 10. 1527 Graz – †5. 1. 1590 Mikulov
Adam Dietrichstein se narodil jako čtvrté z šesti dětí Zikmunda I. Dietrichsteina a Barbory, rozené z Rottalu. Díky významnému postavení svého otce byl vychováván u dvora Ferdinanda I. Od roku 1543 byl ve službách arcivévody Maxmiliána (1527–1576), kterého doprovázel v roce 1548 poprvé do Španělska. Arcivévoda se v srpnu 1548 ve Valladolidu oženil se svou sestřenicí, infantkou Marií (1528–1603), dcerou španělského krále a císaře Karla V. Zde Adam Dietrichstein poznal Margaritu da Cardona, se kterou se krátce po příjezdu španělského dvora do rakouských zemí, v roce 1554, v Praze v katedrále sv. Víta oženil.
Jeho dvorská kariéra byla rychlá. Roku 1552 se podílel na uzavření pasovské smlouvy, o tři roky později se účastnil mírových jednání v Augsburgu, která ukončila náboženské války v německé říši. Roku 1553 byl jmenován císařovým komorníkem a roku 1561 nejvyšším štolbou Maxmiliánovy manželky Marie. Téhož roku ho císař Ferdinand I. vyslal do Říma s diplomatickým úkolem získat od papeže souhlas s přijímáním podobojí a se zrušením celibátu u kněží. Adam Dietrichstein však neuspěl, papež oba požadavky zamítl.
Roku 1563 byl Adam jmenován hofmistrem dvou nejstarších Maxmiliánových synů, arcivévodů Rudolfa (1552–1612) a Arnošta (1553–1595). Doprovázel je ke španělskému dvoru, zodpovídal za jejich výchovu a péči o jejich dvůr, zároveň zde působil jako císařský vyslanec. Povedlo se mu získat důvěru uzavřeného španělského krále Filipa II., a svým působením tak přispěl k obnovení jednoty a spolupráce mezi oběma habsburskými rodovými liniemi vládnoucími ve Španělsku a střední Evropě. Arcivévodovi Maxmiliánovi, který se roku 1564 po smrti svého otce Ferdinanda I. stal císařem, podával Adam do Vídně pravidelně podrobné informace o výchově a pokrocích ve vzdělávání obou arcivévodů, ale také zprávy o dění na španělském královském dvoře, o politických jednáních a vztazích s okolními zeměmi.
Roku 1569 udělil španělský král Filip II. Adamovi jako odměnu za jeho služby komandérství calatravského řádu a komendu v Alcanez. O dva roky později Adam Dietrichstein doprovázel své svěřence, arcivévody Rudolfa a Arnošta, zpět do Rakouska. 1572 pobýval v Uhrách, kde jednal s uherskými stavy o přijetí arcivévody Rudolfa za uherského krále (kterým byl korunován v září roku 1572). Pak Adam cestoval znovu do Španělska, odkud se natrvalo vrátil roku 1573.
Roku 1575 Adam Dietrichstein prodal část rakouských rodových statků, aby mohl od císaře koupit panství Mikulov, které se od té doby stalo na několik století hlavním rodovým sídlem Dietrichsteinů. Roku 1576 zemřel císař Maxmilián II. a na císařský trůn nastoupil jeho nejstarší syn Rudolf II., jenž svého někdejšího vychovatele jmenoval nejvyšším hofmistrem a tajným radou.
V posledním desetiletí svého života se Adam Dietrichstein věnoval zejména správě svých statků a vědám. Poté, co získal panství Mikulov, tvrdě prosazoval, aby jeho převážně protestantští poddaní přešli na katolickou víru. Vedl si v této věci tak razantně, že se o něm pochvalně zmiňoval i papež Řehoř XIII.
Kontakty získané ve Španělsku Adam pěstoval až do smrti. Pravidelně psal králi Filipu II., kterého zpravoval o dění ve střední Evropě, a korespondoval si i s dalšími významnými evropskými osobnostmi – mezi jeho přátele patřil např. Hugo Blotius nebo orientalista Anger Gislain Busbek. Adam také vlastnil zajímavou portrétní sbírku osobností té doby, která se však do dnešní doby nedochovala, a kvalitní sbírku knih.
Adam Dietrichstein zemřel na začátku ledna roku 1590 v Mikulově ve věku 67 let. Se souhlasem císaře Rudolfa II. byl pohřben v katedrále sv. Víta v Praze k nohám císaře Maxmiliána II., kterému celý život oddaně sloužil.
Mezi své tři syny Adam Dietrichstein v závěti rozdělil své moravské statky. Manželka Margarita se po jeho smrti vrátila do Španělska, kde roku 1609 zemřela.
Adam Dietrichstein patří k nejvýznamnějším osobnostem svého rodu. Celý svůj život zasvětil službě císařskému dvoru. Byl vzorem pro své potomky – jeho syn kardinál František Dietrichstein bude stát na císařské straně v náročném období předbělohorském i během třicetileté války, vysokých postů u císařského dvora dosáhne Adamův vnuk Maxmilián (II.), kterého ještě překoná Adamův pravnuk Ferdinand, hofmistr a důvěrník císaře Leopolda I. Adamova mnohostranná osobnost – jeho diplomatická kariéra, blízké osobní vztahy s příslušníky habsburského rodu, příbuzenství se španělskou aristokracií, jeho záliba ve vědách a umění – dosud nebyla českými historiky dostatečně zpracována.
Děti Margarity a Adama Dietrichsteina:
Z manželství Adama a Margarity se narodilo celkem třináct dětí, dospělosti se jich dožilo sedm – čtyři dcery a tři synové. Dcery se provdaly do předních španělských rodin, nejstarší Marie se dokonce svým druhým sňatkem dostala do rodiny potomků papeže Alexandra VI. Borghii. Oba starší synové, Zikmund a Maxmilián, se oženili, aby rodu zajistili další potomstvo, nejznámější a nejslavnější je však bezesporu jejich nejmladší bratr František, pozdější biskup olomoucký a kardinál.
Genealogické údaje u některých členů rodu jsou v této generaci neúplné, často se také v různých genealogických zdrojích liší, což je zvláště výrazné, srovnáme-li je s informacemi v postupně zpracovávané korespondenci rodinných příslušníků či s údaji na dochovaných náhrobcích a portrétech. Proto zde u jednotlivých členů uvádíme více známých variant dat, oddělených lomítkem.
Zdroje:
Feyfar, M. Die erlauchten Herrn auf Nicolsburg. Eine geschichtliche Studie auf Original Urkunden begründet. Wien 1879.
Dietrichstein. In: Johann Heinrich Zedler. Grosses vollständiges Universal-Lexicon aller Wissenschaften und Künste. Lipsko, Halle 1650–1750.
 |
 |
*?1561 – †1602
Nejstarší syn Adama Dietrichsteina a jeho španělské manželky Margarity da Cardona byl pojmenován Zikmund po svém slavném dědovi, oblíbenci císaře Maxmiliána I. Přesné datum narození Zikmunda Dietrichsteina není známo; v genealogických materiálech jsou uváděny roky 1560 nebo 1561, někdy i (méně pravděpodobný) rok 1562.
Roku 1563 odcestoval Adam s rodinou do Španělska, kde Zikmund prožil své dětství. Rodina zde pobývala až do roku 1573, kdy se – bez tří nejstarších dcer – vrátila zpět k císařskému dvoru. Od císaře koupil roku 1575 Adam Dietrichstein panství Mikulov a rodina se zde usídlila.
O tom, v jakých službách Zikmund ve svém mládí působil, zatím není příliš známo, ve srovnání se svým otcem Adamem a dědem Zikmundem však na císařském dvoře nezískal žádný významnější post. Podle Bohdana Chudoby Zikmund v mládí sbíral vojenské zkušenosti u vévody parmského v Nizozemí. Na jeho portrétu v Mikulově jsou z dvorských funkcí uvedeny víceméně formální tituly jako "consiliarius" (rada) Rudolfa II. a "subcamerarius" (komoří) arcivévody Maxmiliána.
Roku 1590 zemřel jeho otec, Adam Dietrichstein, který svůj majetek rozdělil mezi své syny na tři díly. Krátce po finančním vyrovnání s matkou Margaritou Zikmund větší část svého podílu prodal bratru Maxmiliánovi.
Od roku 1598 působil Zikmund jako moravský zemský podkomoří (správce královských měst a poplatků pro královskou komoru) a ze své funkce pomáhal svému mladšímu bratrovi Františkovi, který od roku 1599 působil na Moravě jako biskup olomoucký. Zikmund Dietrichstein krátce po příchodu bratra Františka na Moravu podal žalobu na předáka protestantských rodin na Moravě, na Karla staršího z Žerotína. Obvinil jej z velezrady a urážky královského majestátu. Zda a do jaké míry se na tomto kroku podílel jeho bratr František, není známo, jisté však je, že se mu tento krok velice hodil, protože mu pomohl zbavit se na určitou dobu nebezpečného soupeře. Obžaloba ubírala velkou část pozornosti Karla Žerotína, který se nakonec před zemským soudem v Praze úspěšně obhájil. K vítězství mu jistě napomohl fakt, že jeho žalobce, Zikmund Dietrichstein, roku 1602 v Brně náhle zemřel. Pohřben byl v brněnském kostele sv. Jakuba.
Podle genealogických materiálů se Zikmund poprvé oženil roku 1584, jméno jeho první manželky však není známé. Z manželství se začátkem roku 1585 měl narodit syn, pojmenovaný Jan Adam, který zemřel svobodný roku 1609 (někdy také uváděn rok úmrtí 1620). Některé genealogie uvádějí Jana Adama jako syna ze Zikmundova manželství s Johannou van der Leiter, pocházející z původně italského rodu della Scalla, uzavřeného v roce 1594.
Děti Johanny van der Leiter z prvního manželství se Zikmundem Dietrichsteinem:
Zdroje:
Pavel Balcárek: Kardinál František z Ditrichštejna (1570-1636), gubernátor Moravy, České Budějovice 2007
Bohdan Chudoba: Španělé na Bílé hoře. Praha 1945
 |
|
*?1562 – †25. 3. 1611
Adam Dietrichstein měl s manželkou, španělskou šlechtičnou Margaritou da Cardona, tři syny – nejstaršího Zikmunda, mladšího Maxmiliána a nejmladšího Františka. Nejmladší syn byl určen pro církevní dráhu, stal se z něj olomoucký biskup a kardinál a svou oslnivou kariérou a tím, že více než o dvě desetiletí své starší bratry přežil, je zcela zastínil. Zastínil je tak dokonale, že zatím ani neznáme s jistotou jejich přesná data narození.
U Maxmiliána je často jako datum narození uváděn rok 1569. Tento rok je však s největší pravděpodobností chybný, Maxmilián se narodil zřejmě už roku 1562. Roku 1563 odcestoval Adam s rodinou do Španělska, kde Maxmilián, stejně jako jeho bratři, strávil své dětství. Rodina zde pobývala až do roku 1573, kdy se – bez tří nejstarších dcer – vrátila zpět k císařskému dvoru. Od císaře získal roku 1575 Adam Dietrichstein panství Mikulov a rodina se zde usídlila.
Stejně jako u staršího bratra Zikmunda ani o Maxmiliánovi a o tom, v jakých službách působil, toho zatím není příliš známo. Ve srovnání se svým otcem Adamem a dědem Zikmundem v císařských službách více nevynikl. Podle Pouzara byl mladý Maxmilián v letech 1587–1596 císařským důstojníkem v Uhrách. Na rozdíl od svého staršího bratra Zikmunda, jenž skončil v zemském úřadě, sbíral Maxmilián zkušenosti u císařského dvora. Působil zde postupně ve službách císaře Rudolfa II. (jako komoří) i jeho mladších bratrů arcivévody Arnošta (jako štolba) a Albrechta (jako komoří a štolmistr). Po otci získal komturství calatravského řádu, ke kterému patřila španělská komenda v Alcanez (ta zůstala v majetku Dietrichsteinů až do první poloviny 18. století). Výnosy z této komendy Maxmilián dělil mezi matku a sestry žijící ve Španělsku.
Po smrti Adama Dietrichsteina byl rodový majetek rozdělen mezi všechny tři bratry, ale byl to právě prostřední Maxmilián, kdo nakonec shromáždil skoro všechny rodinné statky pod svou správou. Nejprve se však bratři museli vypořádat s podílem své matky. Poté sepsal Maxmilián s bratrem Františkem dohodu o spojení jejich majetku v jeden celek a roku 1596 mu starší bratr Zikmund část svého podílu odprodal. Kromě Mikulova a domén příslušejících k mikulovskému panství vlastnil Maxmilián krátce (do roku 1598) také hrad Vranov nad Dyjí, který Adamovi Dietrichsteinovi předala Maxmiliánova teta Ester, ovdovělá Liechtenstein.
Roku 1593 předal Maxmilián načas správu majetku bratru Františkovi a odjel ve službách arcivévody Arnošta do Nizozemí. Znovu pak Maxmilián vyjel na cesty roku 1599, kdy cestoval přes Nizozemí do Španělska, tentokrát s arcivévodou Albrechtem (1559–1621). Ve Španělsku pomohl Maxmilián matce při shánění výbavy na svatbu nejmladší sestry Beatrix a účastnil se tu i generální kapituly rytířů calatravského řádu, na kterou byl pozván španělským králem Filipem III.
Maxmilián Dietrichstein se dvakrát oženil. Poprvé s Helenou Krusitsch von Marenfels z původně chorvatského rodu žijícího v Uhrách, podruhé s belgickou šlechtičnou Jacobine de Boussu. Obě jeho manželky však zemřely několik let po svatbě, krátký život čekal i děti vzešlé z obou manželství. Maxmilián tak zemřel roku 1611 v Mikulově jako bezdětný vdovec. Byl pohřben ve Vídni.
Dědicem rodových statků se po smrti Maxmiliána stal jeho mladší bratr, olomoucký biskup a kardinál František.
Děti Maxmiliána:
Zdroje:
B. Baďura: Markýza de Mondéjar, Jižní Morava 2004, 2005
P. Balcárek: Kardinál František z Ditrichštejna (1570-1636), gubernátor Moravy, České Budějovice 2007
V. Pouzar: Genealogická počítačová databáze knížecích, hraběcích a baronských rodů.
 |
 |
*22. 8. 1570 Madrid – †19. 9. 1636 Brno
František Serafínský se narodil v Madridu jako nejmladší ze tří synů Adama Dietrichsteina a Margarity, rozené da Cardona. Od raného věku byl určen pro církevní dráhu. Studoval nejprve u jezuitů v Praze a pak na německé koleji v Římě (1588–1591), kde si jej velmi oblíbil kardinál Aldobrandini (od roku 1592 papež Klement VIII.). Čtvrtého října 1597 byl František vysvěcen na kněze a 3. března 1599 jej papež jmenoval kardinálem. 28. května 1599 jej olomoucká kapitula na návrh papeže zvolila biskupem olomouckým, 21. června byl jmenován papežským legátem "a latere" a 7. září, krátce po své neúspěšné diplomatické misi v Miláně, odcestoval z Říma ujmout se svého úřadu.
V říjnu 1599 kardinál v Kroměříži převzal správu rozvrácené a zadlužené diecéze. Soustředil se na stabilizaci její finanční situace, obnovoval biskupská privilegia a zahajoval první rekatolizační snahy, což se neobešlo bez střetů s protestanty a s panstvem, které mu odpíralo biskupská privilegia a kladlo odpor rekatolizaci. Kardinál odmítal svobodu vyznání, upřednostňoval však nenásilnou rekatolizaci. Základním předpokladem úspěchu pro něj bylo posílení počtu kněží a zejména jejich kvalitní vzdělávání. Zreformoval proto staré kněžské konventy a začal rozšiřovat síť klášterů, zvláště jezuitských, františkánských a kapucínských, ze kterých vytvářel centra rekatolizace. V roce 1606 založil františkánský klášter v Kroměříži a kapucínský v Brně, 1611 kapucínský v Mikulově, roku 1615 ženský františkánský klášter v Brně a 1617 kapucínský ve Vyškově. Sám také osobně kázal v kostelech a během své práce – pro tehdejší preláty netypicky – se nevyhýbal ani chudině. Osobním příkladem a zlepšením vzdělání duchovních se mu podařilo dosáhnout velkého počtu konverzí.
Kardinál byl nesmírně činorodý. Roku 1602 byl zvolen náměstkem zemského hejtmana moravského, dva roky nato byl jmenován protektorem Čech a dědičných císařských zemí. Od března do počátku června 1605 pobýval v Římě při volbě nového papeže. V druhé půli roku 1605 se s biskupskými jednotkami podílel na obléhání Skalice, kam byla z Moravy vytlačena vojska Štěpána Bočkaje (1557–1606), vůdce stavovského povstání v Uhrách, se kterým pak bylo v říjnu uzavřeno příměří. Kardinál byl poté pověřen velením nad vojsky poslanými z Čech na obranu moravsko-uherských hranic. Roku 1607 jej za hrdinskou obranu Moravy císař Rudolf II. jmenoval nejvyšším hofmistrem a prezidentem tajné císařské rady a povolil mu jako biskupu olomouckému razit mince.
Roku 1608 provedla moravská protestantská šlechta vedená Karlem starším ze Žerotína převrat, obsadila klíčová místa státní správy a postavila se na stranu císařova bratra Matyáše. Zároveň prohlásila kardinála Dietrichsteina nepřítelem země. Ten prokázal velkou diplomatickou obratnost, když se brzy nato stal hlavním zprostředkovatelem ve sporu obou bratrů. Nadále zůstával hlavním rádcem Rudolfa II., ale zároveň byl i rádcem Matyáše, který jej potvrdil ve všech jeho funkcích. Roku 1611 domluvil kardinál odstoupení Rudolfa II. a korunoval Matyáše za českého krále. O rok později jej oddal s jeho sestřenicí Annou Tyrolskou a korunoval ho podruhé jako císaře římského.
Po roce 1615, kdy odstoupil Karel starší ze Žerotína z postu zemského hejtmana, katolická strana postupně znovu ovládla nejvyšší úřady převážně protestantské Moravy. Kardinál se stal direktorem zemských peněz a krátce po českém stavovském povstání 1618 byl jmenován polním generálem všech vojsk Moravy.
V březnu 1619 zemřel císař Matyáš a kardinál byl povolán do Vídně jako poradce a důvěrník Ferdinanda II., kterého koncem roku korunoval německým císařem.
V dubnu 1619 vtrhlo na Moravu české stavovské vojsko a většina Moravy se přidala na jeho stranu. Stavovští ozbrojenci internovali kardinála v brněnské biskupské rezidenci. V červnu byla internace zrušena výměnou za slib, že kardinál neopustí Brno. Tomu se však povedlo uprchnout a zástupci moravských stavů obratem vydali usnesení, které jej označovalo za zrádce, a konfiskovalo veškeré jeho majetky. V únoru roku 1620 přijali vzbouření stavové Fridricha Falckého za svého panovníka a věnovali mu bývalá kardinálova panství včetně Mikulova. V listopadu roku 1620 v bitvě na Bílé hoře stavovská vojska s drtivou převahou zvítězila a obsadila i Moravu, kde koncem prosince moravský sněm kapituloval.
V lednu 1621 byl kardinál Dietrichstein jmenován gubernátorem a nejvyšším císařským komisařem na Moravě. Díky navrácení svého původního majetku a následujícím rozsáhlým konfiskacím se stal jedním z nejbohatších moravských šlechticů. Kromě toho z knih postupně konfiskovaných evangelíkům vytvořil v Mikulové jednu z největších a nejcennějších soudobých knihoven Evropy.
V květnu 1621 dal kardinál zatknout přední představitele odboje na Moravě. Císaři dodal 200 jmen hlavních provinilců. Na kardinálovo doporučení císař tzv. generálním pardonem omilostnil podstatnou většinu moravských rebelů, s výjimkou těch, kteří utekli za hranice. Koncem roku byl kardinál prostředníkem při jednáních s Gaborem Bethlenem, knížetem sedmihradským a vůdcem uherského protihabsburského povstání, se kterým v lednu 1622 uzavřel v Mikulově mír.
Kardinál zahájil nesmlouvavou protireformaci Moravy a ihned vyloučil všechny nekatolíky ze správy městských rad. Vypověděl ze země všechny novokřtěnce, pak následovali čeští bratři a všichni další nekatolíci. V listopadu roku 1624 uzavřel všechny nekatolické kostely a nekatolické kněze vypověděl za hranice. Nekatolickému obyvatelstvu dal na výběr mezi obrácením ke katolictví, nebo vystěhováním. V březnu roku 1628 vydal kardinál patent adresovaný šlechtě – do půl roku museli šlechtici přestoupit na víru, nebo opustit zemi. Na rekatolizaci aristokracie se kardinál chtěl podílet osobně – navštívil všechna větší města na Moravě, kde se snažil šlechtu přimět ke konverzi. V roce 1631 byla jeho systematická práce završena – díky jeho horlivosti byla Morava z větší části rekatolizována, výjimky se vyskytovaly jen vzácně na protekčních panstvích.
Císařské pocty na sebe nenechaly čekat – roku 1624 císař Ferdinand II. povýšil kardinála na říšského knížete s právem adoptovat dědice. V tomto roce byl kardinál také jedním z hlavních kandidátů na papežský úřad, nakonec však neuspěl.
V letech 1625–1627 vedl kardinál Dietrichstein společně s pražským arcibiskupem Arnoštem Harrachem redakci Obnoveného zřízení zemského. Na Moravě dál pokračoval v zakládání a obnově klášterů. V roce 1625 založil v Mikulově kolegiátní kapitulu. V této době také zesílila jeho averze vůči jezuitům, zvláště vůči jejich monopolu v oblasti školství. Proto v roce 1631 uvedl na Moravu, do Mikulova, školský řád piaristů, další kolegia založil ve Strážnici a v Lipníku nad Bečvou.
Roku 1634 byl kardinál jmenován do úřadu, o kterém dlouho snil – stal se protektorem Germanie (papežským správcem všech říšských církevních záležitostí).
Poslední roky života připravily kardinálovi hořká zklamání. Nejprve sklidil z Říma velkou kritiku za mír uzavřený roku 1635 se Saskem, který povoloval v Lužici existenci evangelické víry. Počátkem roku 1636 po něm císař žádal další zásoby obilí a prostředky na financování vojsk. Kardinál dobře znal kritickou situaci na Moravě, upozorňoval na to, že Morava je hospodářsky vyčerpaná, že postupně poskytla na vydržování vojsk víc prostředků než ostatní císařovy země dohromady. Cítil, že na císařském dvoře ztrácí svůj dlouholetý vliv, a byl zklamaný císařovou neochotou se za něj postavit – v srpnu roku 1636 totiž císař ustoupil tlaku říšské šlechty a nařídil kardinálovi rezignovat na post protektora Germanie.
Kardinál zemřel náhle 19. září 1636 ve věku 66 let ve své brněnské rezidenci. Pohřben byl podle svého přání bez zvláštních ceremonií v katedrálním kostele v Olomouci. Pohřbu se neúčastnil nikdo od císařského dvora, kardinála na jeho poslední cestě vyprovodil pouze synovec Maxmilián s rodinou, zástupci piaristů a mikulovský biskupský dvůr.
Svému sídelnímu městu Mikulovu vtiskl kardinál tvář přitažlivého renesančního města. Správu panství převzal po smrti bratra Maxmiliána v roce 1611. Hned na počátku své správy uvedl do města kapucíny. V sousedství jejich kláštera založil stavbu loretánské kaple, první v českých zemích, projektovanou italským architektem Giovanni Giacomo Tencallou. S loretou souviselo vytvoření poutního místa, obohaceného o soubor kaplí na Svatém kopečku, budovaných v letech 1623–1626. V roce 1622 dostal kardinál od papeže Řehoře XV. souhlas ke zřízení kolegiátní kapituly při kostele sv. Václava, posvěcené papežskou bulou v roce 1625. Do takového místa bylo možné převést v roce 1624 olomoucký biskupský dvůr. Tři roky nato přemístil kardinál do Mikulova biskupskou mincovnu. Za velmi důležitý zakladatelský počin považujeme založení piaristického kláštera s gymnáziem, ve kterém učila a studovala řada významných osobností vědeckého života rakouského soustátí. Idea zakladatele řádu Jana Calasanského poskytovat kvalitní vzdělání i chudým studentům se zde naplnila.
Vliv italské kultury, která působila na Františka Dietrichsteina v raném mládí, se projevoval ve všech jeho stavebních podnicích, zejména u staveb na Svatém kopečku, u lorety, v přestavbě zámku. Zámek, do té doby spíše pevnostní stavba, dostal za kardinála zcela novou podobu. Ze severního bastionu byl zřízen sál předků vyzdobený nástěnnými malbami. Přibyla obytná křídla s balkony zdobená pracemi italských štukatérů. Byla postavena budova divadla, ve kterém byly uváděny italské opery. Pod zámkem byla zřízena zahrada s květinami a citrusy. Jména tvůrců přestavby nejsou známa, předpokládá se však silný vliv G. G. Tencally.
František kardinál Dietrichstein usiloval vytvořit ze svého sídelního města centrum duchovního života a politické centrum Moravy. Změnil tvář města ke kráse a užitku.
Zdroje:
Pavel Balcárek: Kardinál František z Ditrichštejna (1570–1636), gubernátor Moravy, České Budějovice 2007.
B. Baďura: Markýza de Mondéjar, Jižní Morava 2004, 2005.
Miroslav Koudela, Verbo et exemplo. Dějiny význačné kolegiátní kapituly a kostela sv. Václava v Mikulově. Regionální muzeum v Mikulově 2007.
František z Ditrichštejna, heslo in http://cs.wikipedia.org/wiki/
 |
 |
*27. 6. 1596 – †6. 11. 1655
Maxmilián byl nejstarším synem Zikmunda (II.) Dietrichsteina a Johanny van der Leiter, z původem italského rodu della Scalla. Narodil se v červnu roku 1596. Roku 1602 zemřel jeho otec Zikmund a jeho matka Johanna se roku 1607 podruhé provdala za Jiřího Zikmunda Lamberga. Maxmilián a jeho mladší sestra Markéta Františka byli proto vychováváni pod bdělým dohledem svého strýce, kardinála Františka Dietrichsteina (1570–1636).
Na císařském dvoře začínal Maxmilián jako páže u arcivévody Albrechta (1559–1621). Po svém stejnojmenném strýci zdědil po roce 1611 rytířství calatravského řádu a výnosy španělské komendy v Alcanez. Roku 1612 byl jmenován říšským hrabětem a roku 1613 se stal štolmistrem císaře Matyáše (1557–1619).
Roku 1618 se v Lednici oženil s Annou Marií Liechtenstein, nejstarší dcerou pozdějšího českého místodržitele Karla I. Liechtensteina. Toto příbuzenské spojení dvou v té době téměř nejmocnějších katolických rodů v českých zemích krátce před vypuknutím náboženských konfliktů jasně demonstrovalo příslušnost obou rodů ke katolickému a císařskému táboru.
Maxmilián i po svatbě pomalu ale jistě stoupal na žebříčku dvorských funkcí. Stal se hofmistrem císařovny Eleonory (1598–1655), od roku 1622 druhé manželky císaře Ferdinanda II. (1578–1637).
Nejpozději roku 1624 začal kardinál Dietrichstein pro svého synovce usilovat o zisk řádu Zlatého rouna. Jeho v tomto ohledu dlouho neúspěšnou snahu demonstrují dopisy, které si kardinál vyměňoval se svou sestrou Beatricí, žijící ve Španělsku. Maxmilián nakonec získal řád Zlatého rouna až dva roky před kardinálovou smrtí, roku 1634. Místo řádu Zlatého rouna pamatoval císař Ferdinand II. na Maxmiliána Dietrichsteina s jinými poctami. Roku 1629 to byl palatinát a roku 1631 byl na něj jako na adoptivního syna kardinálova přenesen dědičný titul říšského knížete.
Po smrti svého strýce kardinála Františka Dietrichsteina se Maxmilián ujal správy zděděných statků, neobyčejně rozrostlých pobělohorskými konfiskacemi, ale také zatížených řadou pohledávek. Navíc Maxmilián zdědil rodový majetek v době probíhající třicetileté války a hospodářského úpadku. Proto musel některá panství prodat, což se týkalo Žďáru nad Sázavou, Nového Města na Moravě, Studence a panství Steinabrunn v Rakousku.
Roku 1637 zemřel císař Ferdinand II. Císařská přízeň však zůstala Maxmiliánovi nakloněna i nadále – nový císař Ferdinand III. (1608–1657) jej hned po svém nástupu na trůn jmenoval moravským zemským hejtmanem.
V dubnu roku 1640 zemřela Maxmiliánova první manželka Anna Marie, rozená Liechtenstein, se kterou měl třináct dětí. Již půl roku poté se oženil podruhé. Z manželství se Sofií Agnes Mansfeldovou, jednou z dvorních dam ovdovělé císařovny Eleonory, se narodilo dalších šest dětí.
V letech 1645–1952, v nesnadné době vrcholící třicetileté války, působil Maxmilián jako císařův diplomat v Bavorsku a Polsku. Snažil se získat polského krále Vladislava IV. (ze švédské dynastie Vasovců) pro spojenectví s císařskou stranou. Neuspěl, Vladislav IV. zůstal věrný švédské straně. 1645 Švédové zvítězili v bitvě u Jankova a vydali se na Vídeň. Cestou, 6. dubna 1645, přepadli a dobyli neozbrojený Mikulov. Město zůstalo v jejich rukou celý rok a bylo osvobozeno 2. dubna 1646 nočním útokem provedeným spojenými silami Raduita de Souches a Ferdinanda Liechtensteina. Okupace znamenala pro město bídu, hlad a strádání, těžkou situaci ještě po odchodu Švédů znásobila epidemie moru. Pobytem Švédů silně utrpěl i zámek, vykradený a poničený. Zmizela i slavná kardinálova knihovna, kterou Švédové odvezli královně Kristině.
Roku 1648 byl konečně uzavřen mír. Maxmilián se mohl věnovat správě zničeného majetku a své vrcholící kariéře. V letech 1648–1649 byl hofmistrem druhé manželky císaře Ferdinanda III., Marie Leopoldiny (1632–1649), a od roku 1650 až do své smrti byl hofmistrem císaře Ferdinanda III.
Maxmilián Dietrichstein zemřel v listopadu roku 1655. Dva starší syny, Ferdinanda a Maxmiliána, stihl ještě uvést k císařskému dvoru, dcery z prvního manželství promyšleně vyvdal do vysoko postavených rodin pohybujících se kolem císařského dvora. Pro svého syna Ferdinanda vytvořil na císařském dvoře příbuzenskou síť, kterou Ferdinand později dál vhodně rozšiřoval a která měla ve třetí čtvrtině 17. století za císaře Leopolda I. na dvoře velký vliv.
Po ukončení třicetileté války se Maxmilián snažil pomoci zbídačelému Mikulovu. Nechal obnovit městská privilegia a podporoval stagnující rozvoj vinařství. Podle pokynů kardinálovy závěti měl Maxmilián dokončit stavbu mikulovské lorety. Kolem vlastní loretánské chýše tak vznikl kostel sv. Anny s pravoúhlým chórem (který byl dokončen rok po Maxmiliánově smrti). Autorem architektonického projektu byl Giovanni Giacomo Tencalla, jeho bratr G. Tencalla spolu s dalšími umělci vyzdobil interiér kostela i loretánskou Svatou chýši bohatou štukaturou. Podobu loretánského kostela dnes známe jen z druhotných materiálů, protože byl zničen rozsáhlým požárem roku 1784.
Děti Anny Marie a Maxmiliána II. Dietrichsteina:
U některých životopisných dat dětí Maxmiliána II. Dietrichsteina panují v genealogických materiálech nejasnosti. Proto, pokud je známo více možností, je pro zajímavost uvádíme:
Děti Sofie Agnes a Maxmiliána II. Dietrichsteina:
Zdroje:
B. Baďura: Markýza de Mondéjar, Jižní Morava 2004, 2005
 |
|
*25. 7. 1626 Vídeň – †1. 10. 1698 Vídeň
Ferdinand Josef, syn knížete Maxmiliána II. z Dietrichsteina a Anny Marie, rozené z Liechtensteina, vládl panství v letech 1655–1698. Dvorskou výchovu začal v roce 1649, kdy byl jmenován císařským komorníkem. Po absolvování tříleté kavalírské cesty do Bruselu, Paříže a Říma se v roce 1655 – po smrti svého otce – ujal správy rozsáhlého dietrichsteinského panství. Roku 1663 mu byl v 27 letech udělen prestižní Řád zlatého rouna. Od roku 1655 působil jako zemský úředník v hodnosti nejvyššího moravského komorníka. Tuto funkci zastával do roku 1664, kdy byl jmenován moravským zemským hejtmanem. Kvalitní vzdělání, rodinná tradice a vazby vybudované jeho otcem, doplněné Ferdinandovou ctižádostí, ho vedly do dvorských služeb.
V letech 1666–1673 byl hofmistrem první ženy císaře Leopolda I., Markéty Terezie Španělské. Zároveň již v roce 1667 byl jmenován skutečným tajným radou, rok poté získal Řád zlatého rouna. Sjednával sňatek císaře s jeho druhou ženou – arcivévodkyní Klaudií Felicií Tyrolskou – a stal se jejím hofmistrem. V roce 1683 dosáhl vrcholu společenského žebříčku jmenováním nejvyšším hofmistrem císaře Leopolda I. a členem Tajné státní konference, které předsedal až do své smrti v roce 1698. Byl považován za nejinformovanějšího vídeňského dvořana, byl spolutvůrcem rakouské státní politiky v obtížných dobách tureckých válek a povstání Rakocziho. Svoje postavení v kolegiu říšských knížat upevnil zakoupením říšského panství Trasp a zdůraznil ražbou téměř 6 000 tolarů se svým portrétem (1695).
V roce 1656 se oženil s Marií Alžbětou z Eggenberka, po matce vévodkyní z Krumlova, příbuznou německého vladařského rodu Hohenzollernů.
Doba vlády knížete Ferdinanda je charakterizována usilovnou péčí o stav panství a v sídelním městě čilým stavebním ruchem, srovnatelným s obdobím kardinála Dietrichsteina. Turecké a uherské války citelně zasáhly do hospodaření mikulovského panství, které se ještě nevzpamatovalo z tíhy třicetileté války. V roce 1663 bylo okolí Mikulova zpustošeno a město samo vydrancováno Turky a Tatary, čtvrtina domů ve městě zpustla a pětina vinic zůstala neobdělána. Kníže patřil k aristokratům, kteří si uvědomovali, že cesta ze zoufalé situace v zemi vede přes rekonstrukci hospodářství a podnikání ve vlastní režii. Na všech svých panstvích, zděděných i nově získaných, budoval síť vrchnostenských dvorů jako hospodářských center. Vytvořil prosperující hospodářské domény a díky tomu mohl na svých panstvích rozvinout stavební a sociální aktivity.
V Mikulově za vlády knížete Ferdinanda byla zřízena poštovní stanice, byl postaven špitál pro chudé (1663). Kníže zde rozvinul nákladné stavební činnosti. V roce 1672 obnovil na Svatém kopečku kapli sv. Šebestiana, která před devíti lety vyhořela. Věnoval mnoho energie a peněz na přestavbu piaristického kostela a kláštera na předměstí, k níž jako autora projektu přizval Ondřeje Ernu. Především však od počátku sedmdesátých let probíhaly intenzivní stavební práce v zámeckém areálu. V jižním křídle zámku byly upraveny pokoje pro knížecí pár, k nim byla přistavěna terasa vysunutá nad parter parku, pod terasou byla přistavěna oranžerie. Park pod zámkem, již za Ferdinandova otce krášlený kašnami, byl dále upravován. Byla zesílena a upravena vstupní brána do zámku, vybudovaná za kardinála, a přistavěny nové velké stáje, které připomíná kašna z roku 1691. Rok 1683, kdy Turci ohrožovali Vídeň, znamenal pro obnovovaný Mikulov nové ohrožení a další intenzivní přípravy k obraně. Z korespondence knížete s hejtmanem panství víme, že k zámecké posádce o sedmnácti lidech nechal povolat 200 mužů z města a vesnic. Obavy z tureckých krutostí však byly silnější než příkazy knížete, a posádka se rozutekla. Naštěstí město zničeno nebylo. Koncem srpna dorazila do Mikulova polská armáda o 15 000 vojáků a vzápětí přijel polský král Jan Sobieski, vítěz nad Turky u Vídně. Prohlédl si zámek a pověstný velký sud, který byl již v té době známou atrakcí.
Ke kardinálovu fideikomisnímu dědictví byl v roce 1690 připojen český fideikomis založený Gundakarem, knížetem Dietrichsteinem.
Ferdinand zemřel ve Vídni, pohřben byl však v rodinné hrobce v Mikulově (v loretánském kostele sv. Anny), kterou dvacet let před svou smrtí nechal významně zvětšit a dal do ní uložit ostatky členů své rodiny.
Děti Anny Marie a Maxmiliána II. Dietrichsteina:
Zdroje:
Ivo Cerman, Pojmy "frakce", "strana" a "kabala" v komunikativní praxi dvořanů Leopolda I. Český časopis historický, 100/2002, s. 33–53
Rostislav Smíšek, Důvěra nebo nenávist? Obraz Španěla v korespondenci Císaře leopolda I. s knížetem Ferdinandem z Dietrichsteina. Časopis matice moravské, 123/2004, s. 47–75.
Týž, Leopold I, Markéta Tereza Španělská a Ferdinand z Dietrichsteina. Návštěva císařské rodiny v Mikulově roku 1672 jako prostředek symbolické komunikace., in: Václav Bůže-Jaroslav Dibelka (edd), Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, České Budějovice 2007 (Opera historica 12), s. 65–111.
Týž, Služba a paměť. Dvorská kariéra barokních Ditrichštejnů jako nadgenerační životní ideál, in: Václav Bůžek, Pavel Král (edd.), Paměť urozenosti, Praha 2007, s. 157–170.
Týž, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I. České Budějovice 2009.
 |
|
*18. 8. 1660 – †12. 7. 1708
Leopold Ignác Josef se narodil v Eggenbergu srpnu roku 1660 jako druhý syn a třetí z 19 dětí Ferdinanda Dietrichsteina a jeho manželky Marie Alžběty, rozené Eggenberg. Leopold Ignác absolvoval běžnou šlechtickou výchovu a kavalírskou cestu, završenou pobytem v Paříži, kde vystupoval s tak velkou okázalostí a rozmařilostí, že se na něj vzpomínalo ještě o generace později.
Po návratu k císařskému dvoru byl Leopold jmenován skutečným radou. Vzhledem k vysokému úřadu a postavení jeho otce Ferdinanda byly do Leopolda jistě vkládány veliké naděje a očekávalo se, že půjde stejnou cestou a dosáhne stejně vysokého postavení. Tyto naděje se však nenaplnily. R. Smíšek se zmiňuje o jakési pomluvě rozšiřované u dvora, která roku 1685 na čas zastavila postup Leopolda Ignáce ve dvorské hierarchii. Ferdinandu Dietrichsteinovi se sice podařilo svého syna očistit, přesto však byl jeho postup ve dvorských službách na dlouhou dobu zpomalen. U dvora zastával dlouhá léta jen funkci komořího a skutečného rady. Roku 1698 získal Řád zlatého rouna, avšak do první vyšší funkce byl jmenován až roku 1705, kdy se stal nejvyšším císařským štolmistrem. Další možný postup v kariéře zastavila jeho smrt roku 1708.
Leopold Ignác se oženil v červenci roku 1687. Jeho manželkou se stala Maria Godofreda Dorothea ze Salmu. Manželským svazkem se starobylým rodem Salmů Dietrichsteinové potvrdili svoje klíčové místo ve dvorské hierarchii. Otec nevěsty, Karel Theodor Salm, zastával na císařském dvoře jedno z nejvýznamnějších míst – byl hofmistrem a důvěrníkem následníka trůnu arcivévody Josefa.
Dietrichsteinského panství se Leopold Ignác ujal po smrti Ferdinanda Dietrichsteina v roce 1698. Žil v době kulminujícího baroka a sám byl rozmařilý a nádherymilovný. Možná ho inspiroval a motivoval příklad jeho švagra, pohádkově bohatého Jana Adama Ondřeje Liechtensteina. Do historie rodu se Leopold Ignác nezapsal postavením u dvora a službou císaři jako jeho otec, ale svými architektonickými objednávkami a jmény umělců, kteří pro něj pracovali. Podobu průčelí kostela sv. Anny v Mikulově pro něj zpracoval Johann Bernard Fischer z Erlachu, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Polné podle plánu Domenica Martinelliho stavěl Giovanni Battista Spinetti di Angelo. V Laxenburgu, letním sídle císařského dvora, nechal podle projektu Kristiána Alexandra Oedtla postavit letohrádek, dnes známý jako Grünne Haus. Za doby jeho vlády byl postaven také kostel Všech svatých na dietrichsteinském panství v Libochovicích.
Leopold Ignác také pokračoval v úpravách mikulovského zámku. Největší sumy peněz vydával na novou podobu interiérů a luxusní vybavení místností mikulovského zámku a stejně bohatě nechal vybavit i vídeňský dietrichsteinský palác na Herrengasse.
Leopold Ignác Dietrichstein zemřel v červenci roku 1708 ve věku 48 let na tuberkulózu. Jeho tělo bylo pohřbeno do rodinné hrobky v Mikulově. Vládnoucím knížetem se po Leopoldově smrti stal jeho mladší bratr Walter Xaver.
Smrt knížete Leopolda Ignáce roku 1708 a smrt jeho strýce Filipa Zikmunda Dietrichsteina roku 1716 znamenala na několik desetiletí ústup rodové slávy a moci, kterou ve dvorských službách téměř k dokonalosti přivedl kníže Ferdinand Dietrichstein. Leopoldův bratr Walter Xaver působil pouze v zemských úřadech a ani nejmladší Ferdinandův syn Jakub Antonín u dvora žádné vysoké místo nezastával. Do vysoké dvorské hierarchie se "vrátil" ve čtyřicátých letech 18. století až kníže Karel Maxmilián Dietrichstein, syn Waltera Xavera.
Děti Marie Dorothey a Leopolda Ignáce:
Zdroje:
Smíšek Rostislav. Služba a paměť. Dvorská kariéra barokních Ditrichštejnů jako nadgenerační životní ideál. IN: Na paměť urozenosti. NLN 2007. V. Richter (ed.). Mikulov. 1971
 |
|
*18. 9. 1664 – †3. 10. 1738
Walter František Xaver Anton byl čtvrtým synem z 19 dětí Ferdinanda Dietrichsteina a jeho manželky Marie Alžběty, rozené Eggenberg. Narodil se v září roku 1664. Jako až třetí syn v pořadí se měl stát duchovním. Vystudoval teologii a práva v Salzburgu a stal se kanovníkem v Olomouci a Pasově, ale duchovní služby se nakonec vzdal.
Walter Xaver působil dlouhá léta ve vojenských službách. Účastnil se mnoha úspěšných bitev, které absolvoval pod vedením jednoho z nejlepších vojevůdců té doby, Eugena Savojského. Roku 1697 bojoval u Zenty proti Turkům, v letech 1704–1706 se účastnil válek o španělské dědictví proti Francouzům v bitvách u Höchstädtu a u Turína. Ještě roku 1717 vytáhl proti Turkům a účastnil se dobytí Bělehradu.
U dvora zastával Walter Xaver pouze funkci tajného rady a komorníka císařů Josefa I. i Karla VI. Soustředil se spíš na kariéru zemského úředníka: v letech 1701–1702 byl nejvyšším moravským sudím, 1702–1714 byl moravským zemským komorníkem. Byl také zástupcem hejtmana a prezidentem některých zemských komisí. Na sklonku svého života (roku 1731) získal Řád zlatého rouna.
Roku 1687 se Walter Xaver jako třiadvacetiletý mladík oženil se Zuzanou Liborií Prakšickou ze Zástřizl, dvojnásobnou vdovou, které v době sňatku bylo více než padesát let. Pro takto věkově nevyrovnaný sňatek se pravděpodobně rozhodl hlavně kvůli bohatství své ženy, majitelky panství Boskovice. Manželství Waltera Xavera se Zuzanou Liborií nebylo příliš šťastné, ale netrvalo dlouho. Zuzana Liborie zemřela čtyři roky po svatbě, v dubnu roku 1691.
Roku 1693 se Walter Xaver oženil podruhé, s Karolínou Maxmiliánou ze staré slezské rodiny Pruskovských z Pruskova. Druhé manželství přineslo očekávané potomky – z deseti dětí se dospělosti dožili tři synové a dvě dcery.
Roku 1708 zemřel jeho starší bratr Leopold Ignác a Walter Xaver se ujal správy dietrichsteinského majorátu. Vzhledem k tomu, že Leopold Ignác finanční prostředky rodiny svým marnotratným způsobem života značně přečerpal, snažil se Walter Xaver finanční situaci pokud možno stabilizovat, což mu vyneslo v pozdějších životopisných zmínkách časté nařčení ze skrblictví.
Roku 1717 vypukl v Mikulově velký požár, který zničil část města. Dva roky nato propukl ve městě další požár, jenž tentokrát zasáhl i mikulovský zámek a vládnoucí kníže Walter Xaver musel financovat jeho rozsáhlou přestavbu. Architektonické plány vypracovával Christian Alexandr Oedtl, architekt, který působil dlouhá léta i ve službách knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina. Původně třípatrovou budovu mikulovského zámku změnil architekt při zachování výšky na dvoupatrovou a dosud různorodou fasádu scelil pravidelnými architektonickými detaily do poněkud monotónní masy. Při opravách zámku byly vybudovány nové terasy a sala terrena. Autorem bohaté sochařské výzdoby v interiérech i na nově vzniklém čestném nádvoří byl mladý sochař Ignác Lengelacher. V rámci rekonstrukce byl znovu vybudován Sál předků a vstupní sál, který nově vyzdobil freskami Jan Jiří Werle (1668–1727), autorem fresky v Sále předků byl malíř a umělecký poradce knížete Waltera Xavera i knížete Leopolda Ignáce – Josef Antonín Prenner (1683–1761). Z těchto nepochybně reprezentativních maleb se do dnešní doby dochovala pouze výzdoba saly terreny, vše ostatní zmizelo během požáru roku 1945.
Walter Xaver zemřel v listopadu roku 1738 ve věku 74 let, byl pohřben v dietrichsteinské hrobce v Mikulově. Přes velké stavební a dobročinné výdaje se mu podařilo finanční situaci rodu stabilizovat. Než zemřel, byli naživu dva jeho synové, Walter Xaver proto pro mladšího Jana Leopolda vytvořil sekundogenituru, skládající se z moravských panství Boskovice a Sokolnice (které zakoupil roku 1705).
Děti Karolíny Maxmiliány a Waltera Xavera:
Zdroje:
Dietrichstein. In: Johann Heinrich Zedler. Grosses vollständiges Universal-Lexicon aller Wissenschaten und Künste. Lipsko, Halle 1650-1750.
 |
 |
*28. 4. 1702 Brno – †14. 10. 1784 Mikulov
Karl Maximilian Philipp Franz Xaver se narodil v dubnu roku 1702 jako osmé z deseti dětí Waltera Xavera Dietrichsteina a jeho druhé manželky Karolíny Maxmiliány, rozené Pruskovské. I když měl Karel Maxmilián dva starší bratry, byl to nakonec on, kdo se stal dědicem majetku po svém otci.
Dětská léta trávil Karel Maxmilián i se sourozenci v dietrichsteinském paláci v Brně. Od roku 1720 studoval spolu se svým mladším bratrem Janem Leopoldem práva v Salzburgu, v Leidenu a Lovani, následoval krátký pobyt u bruselského dvora a u dvora francouzského krále v Paříži. Studia bratři dokončili v Nancy, odkud se vydali roku 1723 přes Lyon do Itálie. Pobytem v Římě koncem roku 1724 byla jejich kavalírská cesta ukončena a oba bratři se vrátili domů. Karla Maxmiliána čekala kariéra u císařského dvora, byl jmenován komořím a krátce nato se také oženil. Jeho manželkou se stala roku 1725 Marie Anna Josefa, dcera místodržitele Dolního Rakouska hraběte Zikmunda Khevenhüllera.
Manželé pobývali ve Vídni u císařského dvora, kde byl roku 1745 Karel Maxmilián jmenován dvorským maršálkem a roku 1747 nejvyšším hofmistrem. Roku 1749 dostal Řád zlatého rouna. Působil také jako dvorský sudí a u dvora byl považován za jednoho z nejvzdělanějších mužů monarchie.
Ve třicátých letech 18. století zemřeli Karlu Maxmiliánovi oba rodiče a Karel Maxmilián se stal držitelem knížecího titulu a rodového majetku, ze kterého byla pro jeho mladšího bratra Jana Leopolda vytvořena sekundogenitura, obnášející panství Boskovice, Sokolnice a později i Židlochovice.
Roku 1754 se Karel Maxmilián vzdal všech dvorských funkcí a odstěhoval se z Vídně do Mikulova. Ode dvora odešel údajně pro nemoc své manželky, ale zřejmě hlavně proto, aby se mohl plně věnovat správě rodových statků poničených ve čtyřicátých letech 18. století válkou s Prusy. Ti roku 1742 obsadili Mikulov a v průběhu čtyřicátých let také několikrát táhli přes Libochovice a česká dietrichsteinská panství. V padesátých letech 18. století vtrhli Prusové na česká panství Dietrichsteinů znovu – roku 1759 vypálili Budyni nad Ohří a Libochovice se podobnému osudu vyhnuly jen rychlým vyplacením. Ve spolupráci s pokrokovými odborníky na hospodářství se knížeti Karlu Maxmiliánovi válečné škody podařilo brzy napravit a rodové statky modernizovat.
Karel Maxmilián nechal postavit zámeček v Kupařovicích, kde založil chovnou stanici pro koně. Inicioval opravy dietrichsteinského paláce v Brně, v Mikulově podporoval dostavbu a výzdobu kapucínského kláštera a piaristického kostela sv. Jana Křtitele, který byl vyzdoben freskami Franze Antona Maulpertsche a obrazy Felixe Ivo Leichera. Společně se svým bratrem Janem Leopoldem zaměstnával Karel Maxmilián architekta F. A. Grimma, který je považován za jednoho z tvůrců klasicizujícího baroka na Moravě. Zálibou Karla Maxmiliána byla botanika. Vydával velké sumy na zušlechtění zahrad na svých panstvích, zejména v Židlochovicích, kde vznikla jedna z nejkrásnějších zahrad té doby na Moravě. Roku 1754 byla z jeho popudu dostavěna silnice z Brna do Vídně, vedoucí přes Mikulov, která městu přinesla další rozvoj obchodu. Stavební činnost Karla Maxmiliána i jeho mladšího bratra hraběte Jana Leopolda na Moravě podrobně mapuje prof. Jiří Kroupa.
Roku 1769 dědil Karel Maxmilián po svém příbuzném, posledním hraběti Pruskovském, jméno, erb a rodové statky Pruskov a Chřelice ve Slezsku. Zděděný majetek spolu se severomoravským rodovým panstvím předal ještě téhož roku do správy svého nejstaršího syna Jana Karla. Správu zbývajících rodových panství předal svému synovi pro nemoc a únavu ještě za svého života – koncem roku 1781.
14. 9. 1784 vypukl v Mikulově požár, kterému padlo za oběť více než 250 domů, celá severovýchodní část náměstí s kapucínským klášterem a loretánským kostelem. Při požáru vzala za své i část loretánského pokladu, schraňovaného a rozmnožovaného po několik staletí. Zpráva o požáru a rozsahu škod zdrtila starého knížete Karla Maxmiliána natolik, že měsíc nato v Mikulově ve věku 82 let zemřel. Byl pohřben do hrobky kostela sv. Anny.
Smrt knížete Karla Maxmiliána znamenala pro Mikulov velkou ztrátu. Žádný z dalších vládnoucích knížat už si město tolik neoblíbil. Nový kníže Jan Karel i s knížecím dvorem přesídlil do Vídně a další potomci rodu sídlili v Mikulově již jen krátkodobě.
Děti Marie Anny Josefy a Karla Maxmiliána Dietrichsteina:
Otce přežily z jedenácti dětí pouze tři – dcera Marie Josefa, provdaná za Arnošta Harracha, nejstarší syn Jan Karel, který se stal dědicem rodového majetku, a mladší syn František Karel, který zdědil po svém strýci Janu Leopoldovi boskovickou sekundogenituru.
Zdroje:
Kroupa, Jiří. Mikulovské a evropské kořeny josefinismu (příspěvek ke studijnímu programu moravských Ditrichštejnů). In: Studie Kroměřížska ´79. Kroměříž 1979. S. 59–69.
 |
 |
*27. 6. 1728 Mikulov? – †25. 5. 1808 Vídeň
Johan Karl Baptist se narodil jako nejstarší syn Karla Maxmiliána Dietrichsteina a Marie Anny Josefy rozené Khevenhüller v červnu roku 1728 v Mikulově (některé zdroje uvádějí jako místo narození Vídeň).
Byl vychováván společně s bratrem Františkem Karlem. Spolu také absolvovali studium na piaristickém gymnáziu ve Vídni, odkud roku 1749 odešli studovat práva na tehdy velice pokrokovou univerzitu v Lipsku. Se svým hofmistrem se pak vydali na kavalírskou cestu Evropou. Projeli přes Hannoversko do Nizozemí, k belgickému dvoru a pak zpátky přes Německo a Salzburg do Itálie. Kavalírskou cestu bratři završili pobytem v Římě. K habsburskému dvoru se vrátili koncem roku 1752.
Oba bratři získali titul komořího, Jan Karel se stal tajným radou. Roku 1756 získal diplomatický post v Dánsku, kde měl vyjednat pomoc proti Prusům. V tomto ohledu sice žádného výsledku nedosáhl, pro něj osobně se však stala zcela podstatnou jiná skutečnost – v Dánsku se seznámil se svobodným zednářstvím, které od této chvíle nerozlučně provázelo jeho život. Z Kodaně odcestoval roku 1763 do Berlína, kde jednal s pruským králem Fridrichem II. o uznání nároku arcivévody Josefa II. na císařský trůn. Po návratu k habsburskému dvoru byl odměněn místem nejvyššího štolby.
Krátce nato se Jan Karel Dietrichstein oženil. Podle údajů z deníku jeho strýce Jana Josefa Khevenhüllera se dlouho ženit nechtěl, dokonce se chtěl vzdát správy majorátu ve prospěch mladšího bratra Františka Karla. Jeho přítel generál Mořic Lacy jej však seznámil s hraběnkou Marií Kristinou Thun-Hohenstein a v lednu roku 1764 se u dvora za přítomnosti císařského páru konala jejich svatba. Mladí manželé žili i po svatbě u císařského dvora ve Vídni.
Jan Karel Dietrichstein byl spolu s hrabětem Orsini-Rosenbergem a generálem Lacym důvěrníkem budoucího císaře Josefa II., kterého často doprovázel na jeho cestách, např. do Banátu nebo roku 1769 do Itálie. Roku 1767 získal Jan Karel Dietrichstein za své služby Řád zlatého rouna.
Roku 1769 odevzdal Karel Maxmilián Dietrichstein svému synovi do správy česká a severomoravská panství, spolu se slezskými statky zděděnými po Pruskovských. Jelikož Jan Karel nadále trávil podstatnou většinu svého času společenským životem u dvora a esoterickým studiem, správě statků se věnovala jeho manželka Marie Kristina. Koncem roku 1781 převzal Jan Karel od otce i správu majorátního mikulovského panství. Následujícího roku prodal slezská panství, která se ocitla po ztrátě Slezska na pruském území, pruskému králi.
14. 9. 1784 vypukl v Mikulově požár, kterému padlo za oběť více než 250 domů, celá severovýchodní část náměstí s kapucínským klášterem a loretánským kostelem. Jan Karel po požáru natrvalo odstěhoval knížecí dvůr z Mikulova do Vídně, jeho manželka Marie Kristina až do své smrti roku 1788 pobývala na zámku v Židlochovicích.
Jan Karel Dietrichstein se roku 1777 stal velmistrem rakouské zednářské lóže. Byl otevřený esoteričtějším proudům zednářství – od roku 1780 byl aktivně činný v kruhu vídeňských rosekruciánů a někdy bývá považován i za hlavu tohoto hnutí v habsburské monarchii. Roku 1784 stanul v čele samostatné rakouské velkolóže.
Na Moravě založil a vedl loveckou společnost s pseudozednářskou symbolikou, nazvanou Diana Cacciatrice. Členové společnosti nosili řád v podobě miniaturního loveckého rohu na zeleno-bílé stužce. Společnost se scházela zejména na honech, častým místem jejich setkávání byl dietrichsteinský zámeček v Kupařovicích.
Jan Karel se pravděpodobně zabýval také alchymickými pokusy. Měl k dispozici i kvalitní knihovnu plnou zednářských, alchymických a esoterických spisů. Na mikulovském zámku se však z této jeho činnosti mnoho nedochovalo – Luboš Antonín zmiňuje pouze laboratorní nádoby na alchymii. Malá část zednářské knihovny knížete Jana Karla se dnes nachází v Lipníku nad Bečvou jako dědictví Gabriely Dietrichstein-Hatzfeld.
Konec vlády knížete Jana Karla je zastíněn jeho duševní chorobou. Evropou v té době otřásaly napoleonské války, které zasáhly i panství Mikulov. Roku 1798 prošli Mikulovem ruští vojáci pod vedením generála Suvorova, směřující do Itálie bojovat proti Francouzům. Pomoc ruských jednotek vyjednal u cara syn Jana Karla – František Josef Dietrichstein.
Roku 1801 přišel díky míru uzavřeném v Luneville rod Dietrichsteinů o říšské panství Trasp, které se stalo součástí Švýcarska. Náhradou bylo Janu Karlovi přiřčeno panství Neu-Ravensberg ve Švábsku.
Roku 1802 vymřela hraběcí linie rodu Lesliů a podle závěti hraběte Waltera Leslieho ze 17. století erb, jméno i majetek získali Dietrichsteinové. Od roku 1802 tak plný titul knížete Jana Karla zněl Dietrichstein-Proskau-Leslie.
Historické události už se ovšem Jana Karla moc nedotýkaly. Zřejmě se nestaral o správu panství a rodina se dokonce snažila dostat ho pod kuratelu. Roku 1802 vzbudil Jan Karel ve společnosti rozruch, když se ve svých 74 letech podruhé oženil. Jeho manželkou se stala o 25 let mladší neurozená Anna Marie Baldauffová.
Jan Karel zemřel v květnu roku 1808 ve Vídni ve věku nedožitých osmdesáti let. Jeho tělo bylo pohřbeno do rodinné hrobky v Mikulově.
Děti Marie Kristiny a Jana Karla Dietrichsteina:
Zdroje:
Ivo Cerman. Zrození osvícenského kavalíra (Vzdělání a cestování Jana Karla z Dietrichsteina), Časopis Národního Muzea C, 172 (2004), s. 157–190.
Jiří Kroupa. Alchymie štěstí. Era 2006.
Luboš Antonín. Jan Křtitel Karel Dietrichstein-Proskau-Leslie a svobodné zednářství. RegioM 2004.
Rille, Albert: Die Bildersammlung in Schlosse von Nikolsburg. Mitteilungen des Erzherzog Rainer Museums für Kunst und Gewerbe. No. 7, 1912, s.97–126.
 |
|
*28. 4. 1767 Vídeň – †8. 7. 1854 Praha
František Serafinský Josef Karel Jan Nepomucký Quirin Dietrichstein se narodil jako třetí z osmi dětí Jana Karla Dietrichsteina a Marie Kristiny, rozené Thun-Hohenstein. Vychovával jej mikulovský probošt Jean du Four, přítel jeho matky a osvícenec, který se ve svém svěřenci snažil rozvíjet stejnoměrně ducha i srdce.
Po ukončení studia zahájil František Josef vojenskou kariéru v řadách ženijního sboru, do kterého vstoupil jako nadporučík ve věku 20 let. V březnu 1788 byl povýšen na setníka, v září 1789 obdržel dekret majora a byl jmenován pobočníkem Alberta Sasko-těšínského. Při útoku na pevnost Valenciennes 25. července 1793 se z vlastní iniciativy postavil do čela útočné kolony a byl mezi prvními, kdo překonali urputně bráněné opevnění. Poté se mu povedlo uhájit pozice získané rychlým postupem, a tím podstatně přispěl k rychlé kapitulaci pevnosti. Za svůj výkon byl odměněn rytířským křížem Řádu Marie Terezie. Roku 1796 postoupil na post generálmajora a zároveň se začal věnovat diplomacii – jako vyslanec působil postupně u dvorů v Berlíně, Mnichově a později v Petrohradě, kde se mu podařilo přesvědčit cara Pavla I. o nezbytnosti vojenské pomoci Habsburkům proti Napoleonovi.
V červenci roku 1797 se František Josef v Pavlovsku (letní sídlo u Petrohradu) oženil s hraběnkou Alexandrinou Šuvalovovou. Rok po svatbě se jim narodil syn Josef, avšak manželství se záhy nato rozpadlo.
Roku 1800 se František Josef vrátil do armády a účastnil se protinapoleonského tažení v Německu. Byl přesvědčeným zastáncem expanzivní politiky tehdejšího ministra zahraničí svobodného pána Franze Thuguta (1736–1818). Když v roce 1801 nahradil Thuguta ve funkci státního kancléře hrabě Cobenzl, byl údajně knížeti Dietrichsteinovi nabídnut post ministra zahraničí. Ten však odmítl, rozhodl se pro odchod ze státních služeb a načas se zcela stáhl z veřejného života.
Stranou válečných konfliktů nezůstalo ani hlavní rodové panství Dietrichsteinů, Mikulov. Roku 1798 prošli Mikulovem vojáci poprvé – byly to ruské jednotky směřující pod vedením generála Suvorova do Itálie.
V prosinci roku 1805, po bitvě u Slavkova, měl být na zámku v Mikulově vyjednán mír mezi Francií a Rakouskem. Na mikulovský zámek přijeli diplomaté Johann Liechtenstein a Maurice Talleyrand, 12. prosince se objevil i Napoleon se svitou svých generálů. Jednání se účastnil i František Josef Dietrichstein. Protože však v Mikulově vypukla epidemie tyfu, musela být jednání přeložena a mír byl nakonec podepsán v Bratislavě.
Druhá francouzská okupace Mikulova se odehrála roku 1809. Francouzi vtrhli do města 10. září 1809, když stíhali po bitvě u Wagramu ustupující rakouská vojska. 15. září 1809 na zámku v Mikulově opět přespal Napoleon, který směřoval do Brna. Pobyt francouzských vojsk na jižní Moravě se protáhl na několik měsíců, než došlo k sepsání dalšího míru. Pro jihomoravská dietrichsteinská panství znamenala tato okupace velké škody, kvůli kterým kníže František Josef roku 1818 prodal panství Židlochovice a Hrušovany.
Závěrečný odlesk napoleonských válek padl na Mikulov roku 1814, kdy zde František Josef Dietrichstein hostil ruského cara Alexandra I. a pruského krále Bedřicha Viléma III., kteří cestovali na vídeňský kongres.
Během tohoto pro Mikulov náročného období František Josef Dietrichstein strávil delší čas v Anglii. Stala se pro něj vzorem moderního státoprávního uspořádání a získal zde řadu nových ekonomických znalostí, které pak na svých panstvích úspěšně prosazoval.
Císař František II. povolal knížete roku 1809 zpět do monarchie a jmenoval ho do funkcí vrchního hofmistra arcivévody Františka d'Este (1774–1846) a dvorského komisaře v Haliči, kde František Josef působil až do uzavření Vídeňského míru v roce 1815.
Matce Františka d'Este, Marii Beatrici, prodal roku 1811 František Josef dietrichsteinský palác (dnes známý jako Palais Modena), který přinesla do rodiny věnem Barbora z Rottalu roku 1515.
František Josef Dietrichstein byl velmi složitou osobností, vyvolávající často kontroverzní reakce. Na protest proti Metternichově represivnímu režimu se pokusil ve Vídni znovu založit zednářskou lóži, která však byla za policejní asistence rozpuštěna. Tento čin, stejně jako jeho pohrdání a opakované posměšky na adresu kancléře Metternicha a policejního ministra Josefa Sedlnitzkého, vynesl knížeti nedůvěru císaře a konzervativních aristokratických kruhů. Díky svému sebevědomí dokázal František Josef způsobit řadu politických i společenských skandálů – jejich vrcholem bylo odmítnutí Řádu zlatého rouna. Znechucený represivní politikou vedenou Metternichem František Josef Dietrichstein znovu opustil státní služby a stáhl se do soukromí.
Ve třicátých letech 19. století se František Josef Dietrichstein velmi zajímal o dějiny svého rodu. Podporoval bádání v dietrichsteinských archivech a inicioval kopírování portrétů z mikulovského sálu předků, které následně vyšly tiskem v podobě grafického alba. Nechal sepsat inventář obrazů z mikulovského zámku a poškozené malby dal restaurovat. Roku 1838 koupil František Josef hrad Dietrichstein, od něhož rod odvozoval své jméno, a zrekonstruoval jej. V Mikulově nechal na místě zchátralého a vyhořelého kostela sv. Anny v letech 1845–1852 postavit rodovou hrobku. Architektem úprav byl Heinrich Koch, který byl také autorem neoklasicistní přestavby dietrichsteinského paláce na Währingerstrasse.
František Josef Dietrichstein byl také velmi schopným hospodářem starajícím se o rozvoj svých statků. Nedostatek hospodářské prozíravosti se u něj projevil jen v případě stavby železnice, která měla spojit Brno a Vídeň. Františka Josefa předběhli Liechtensteinové a hlavní železniční tah byl tak v letech 1838–1841 postaven přes Břeclav, což pro Mikulov znamenalo postupný obchodní úpadek.
František Josef Dietrichstein se až do konce svého života živě zajímal o vědu a umění, proslul svou dobročinností a mecenášstvím. V době, kdy se nejvyšší rakouská aristokracie s pohrdáním odvracela a izolovala od soudobého života, kníže Dietrichstein ve svém paláci pořádal setkání s umělci, vědci a významnými osobnostmi vídeňského života. Roku 1850 mu byl radou města Vídně jednomyslně propůjčen diplom čestného občana. V diplomu byl nazván "otcem a největším dobrodincem nouzí trpícího obyvatelstva Vídně", na jehož podporu poskytoval dlouhá léta svou rentu rytíře Řádu Marie Terezie.
František Josef Dietrichstein zemřel ve Vídni v červenci roku 1854 ve věku úctyhodných 87 let. Byl pohřben na vídeňském všeobecném hřbitově sv. Marxe, tak jak to stanovil ve své závěti. V rodinné hrobce v Mikulově bylo pohřbeno pouze jeho srdce.
Syn Alexandriny Andrejevny Šuvalovové a Františka Josefa Dietrichsteina:
Zdroje:
Jiří Kroupa. Alchymie štěstí. Era 2006.
Petr Mašek. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Mladá Fronta 2003.
Jan Županič, František Stellner, Michal Fiala. Encyklopedie knížecích rodů Zemí koruny České, Praha 1991
Dietrichstein. In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreichs. Dritter Teil. Wien 1858. s. 295-305.
Feyfar, M. Die erlauchten Herrn auf Nicolsburg. Eine geschichtliche Studie auf Original Urkunden begründet. Wien 1879.
 |
 |
*28. 3. 1798 Petrohrad – †10. 7. 1858 Frýdlant
Josef František Dietrichstein se narodil v březnu roku 1798 v Petrohradě jako jediný syn Františka Josefa Dietrichsteina a Alexandriny, rozené Šuvalovové. Krátce po jeho narození se manželství jeho rodičů rozpadlo. Josefova matka Alexandrina pak trávila zbývající část života v Itálii. Syna zanechala v péči knížete Františka Josefa. Ten podřídil výchovu svého dědice anglickým ideálům, které považoval ve své době za nejpokrokovější. Josef studoval v Praze a ve Vídni, kde měl mimo jiné navštěvovat přednášky "rakouského Bolzana", pozdějšího mikulovského probošta Vincenze Weindtridta.
Josef Dietrichstein se oženil v únoru roku 1821. Jeho manželkou se stala Gabriela, prostřední ze tří dcer Jana Antonína Wratislava z Mitrovic. Kníže František Josef Dietrichstein přenechal po svatbě svému synovi k dispozici dietrichsteinské statky v Čechách, a díky tomu se Josef Dietrichstein jako jediný z mikulovských Dietrichsteinů výrazněji sblížil s Čechami a českou šlechtou. Často pobýval v Praze, kde se dostal do kontaktu s českými vlastenci a jejich myšlenkami. Josef Dietrichstein byl jedním z iniciátorů vzniku Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách, která byla v Praze založena roku 1833. V letech 1833–1840 byl jejím předsedou. Účastnil se i dalšího pražského spolkového života – byl členem Hospodářské společnosti království českého a Společnosti vlasteneckého muzea království českého. Zajímal se také o umění a sbíral obrazy. Po smrti svého otce, knížete Františka Josefa Dietrichsteina, nechal u pražského sochaře Emanuela Maxe vytvořit jeho celopostavovou sochu, která byla po dokončení postavena do mikulovského sálu předků.
Se svou manželkou Gabrielou měl Josef Dietrichstein pouze čtyři dcery – Terezii, Alexandrinu, Gabrielu a Klotyldu – žádného mužského dědice. Vzhledem k tomu, že ani jeho další příbuzní neměli mužské následníky, bylo nejpozději koncem čtyřicátých let 19. století jasné, že rod Dietrichsteinů je odsouzen k vymření.
Roku 1854 zemřel Josefův otec, kníže František Josef Dietrichstein. Knížecí titul přešel na Josefa, kterému však nebylo dáno jej dlouho užívat. Už od počátku padesátých let 19. století byl nemocný a zemřel v červenci roku 1858 ve věku šedesáti let na zámku Frýdlant, kam přijel navštívit svou nejmladší dceru Klotyldu.
Josef Dietrichstein byl slavnostně pohřben do mikulovské hrobky. Knížecí titul s jeho smrtí zanikl. Posledním mužským členem rodu Dietrichsteinů se stal jeho strýc, hrabě Mořic Dietrichstein, který zemřel ve Vídni roku 1864.
Dělba majetku
Josef již roku 1856 uzavřel dohodu s posledním žijícím mužským představitelem rodu – svým strýcem Mořicem – o rozdělení rodového majetku. Mořic nepřevzal následnictví knížecího titulu (který tak zanikl smrtí knížete Josefa) ani správu majorátních panství, která měla být se souhlasem císaře rozdělena mezi Josefovy čtyři dcery.
Nejstarší Josefova dcera Terezie se stala dědičkou původního gundakarského fideikomisu, obsahujícího mj. Libochovice, palác ve Vídni a statky v Rakousku. Aby byla dělba vlastního knížecího majetku co nejspravedlivější, bylo rozhodnuto, aby proběhla losem. Terezie tak získala ještě panství Dolní Kounice, hrad Ptuj ve Slovinsku a uherské statky. Gabriela dědila severomoravská panství Lipník nad Bečvou a Hranice na Moravě. Nejmladší Klotylda získala panství na Vysočině – Žďár nad Sázavou, Přibyslav a Pohled, dále vídeňský dietrichsteinský palác na Währingerstrasse a hrad Dietrichstein. Nejdůležitější majetek – zámek Mikulov, jenž byl po staletí sídlem rodu Dietrichsteinů – získala spolu s druhým dietrichsteinským palácem ve Vídni a vilou ve Weidlingau druhá nejstarší dcera – Alexandrina.
Významnou a rozsáhlou rodovou grafickou sbírku, jejíž historie dosud nebyla dostatečně zpracována, zdědila nejstarší Terezie, velkou část rodové knihovny získala Gabriela. Sestry se také podělily o obrazovou sbírku a novější rodinné portréty uchovávané ve Vídni. Jádro portrétní galerie předků však zůstalo nedotčené na mikulovském zámku.
Aby jméno Dietrichsteinů nezaniklo, požádal manžel Alexandriny, Alexander Mensdorff-Pouilly, koncem roku 1868 císaře o změnu svého titulu na kníže Dietrichstein zu Nicolsburg, hrabě Mensdorff-Pouilly. Titul vymřelých hrabat Pruskovských zdědil jediný syn Terezie, který se od roku 1896 psal jako hrabě Herberstein-Proskau.
Dcery Gabriely a Josefa Dietrichsteina:
Zdroje:
Feyfar, M. Die erlauchten Herrn auf Nicolsburg. Eine geschichtliche Studie auf Original Urkunden begründet. Wien 1879.
 |
 |
*4. 8. 1813 Coburg – †14. 2. 1871 Praha
Alexander Konstantin Albrecht Mensdorff-Pouilly byl čtvrtým z šesti synů Emanuela Mensdorff-Pouilly (1777–1852) a vévodkyně Sofie Sachsen-Coburg-Saafeld (1778–1835). Jelikož se stal dědicem titulů a majetku dietrichsteinského rodu, věnujme více místa i historii rodu, ze kterého pocházel.
Rod Mensdorffů pochází z Francie a jeho původ lze vysledovat do 14. století. Roku 1790, po francouzské revoluci, část rodiny Francii opustila. Otec Alexandera, Emanuel Mensdorff-Pouilly, vstoupil do služby k rakouskému císaři. Postupně se stal víceprezidentem dvorské válečné rady, generálem jezdectva a komořím císaře. Působil jako velitel a později viceguvernér pevnosti Mohuč, později byl místodržícím v Transylvánii a od roku 1834 v Čechách. V Čechách zakoupil roku 1838 panství Nečtiny a rok poté získal i český inkolát.
Jeho manželkou se stala roku 1804 vévodkyně Sofie Sachsen-Coburg-Saafeld. Tímto manželstvím se dostal do příbuzenských vztahů s řadou vládnoucích evropských rodů. Sofiina mladší sestra Juliana se provdala za ruského velkovévodu Konstantina, mladšího bratra cara Alexandra I.; nejmladší sestra Viktorie se podruhé provdala za anglického prince Edwarda, kterému roku 1819 porodila dceru Viktorii, pozdější anglickou královnu. Sofiin nejstarší bratr Arnošt byl otcem Alberta, pozdějšího manžela Viktorie anglické; nejmladší bratr Leopold byl roku 1831 zvolen belgickým králem a stal se zakladatelem dodnes panující belgické královské dynastie. Prostřední Sofiin bratr Ferdinand se oženil s bohatou uherskou dědičkou Antoinettou Koháry a stal se pokračovatelem rodu, který se jeho dětmi ještě úžeji spříznil s panujícími evropskými rody – nejstarší syn Ferdinand se stal portugalským králem-manželem, syn August a dcera Viktorie vstoupili do manželství s potomky francouzského krále Ludvíka Filipa. Ferdinandův stejnojmenný vnuk vládl od roku 1887 v Bulharsku, kde se roku 1908 stal carem.
Alexander se narodil v Coburgu v srpnu roku 1813. Svou kariéru začal jako pobočník císaře Františka Josefa I. Ode dvora odešel k vojsku, roku 1850 byl jmenován generálmajorem. Poté působil jako diplomat – pobýval jako vyslanec na dvorech v Petrohradu a v Anglii, roku 1859 pomáhal sjednávat mír ve Villafrance a roku 1860 působil jako mimořádný vyslanec ve Švédsku.
V dubnu roku 1857 se ve Vídni oženil s Alexandrinou Dietrichsteinovou, jednou ze čtyř dcer a dědiček knížete Josefa Dietrichsteina. Z manželství se narodily čtyři děti, dva synové a dvě dcery. Alexandrina z dietrichsteinského majetku zdědila rodové sídlo Mikulov a dietrichsteinský palác na Minoritenplatz ve Vídni, jen krátce předtím získaný do majetku rodiny.
Od roku 1861 působil Alexander Mensdorff-Pouilly jako místodržící v Haliči. Roku 1864 se stal rakouským minstrem zahraničních věcí a v této funkci se bezúspěšně snažil zabránit prusko-rakouské válce. Nechtěl, aby se habsburská monarchie dostala do vleku Pruska a snažil se prosazovat sebevědomější rakouskou politiku. Německý kancléř Bismarck se mezitím připravoval k důrazné protirakouské akci. Uzavřel spojenectví s Itálií, která se snažila sjednotit celý Apeninský poloostrov, a na konci června 1866 vtrhla do rakouské monarchie pruská vojska ze severu a italská z jihu. Pruskou armádu, vybavenou nejnovějšími zbraněmi, nedokázalo Rakousko zastavit a 3. července 1866 utrpělo rozhodující porážku v bitvě u Hradce Králové. Prusové okupovali Čechy a Moravu, obsadili Mikulov. Na mikulovském zámku se usadil pruský král Vilém I. se svým kancléřem Bismarckem, aby s rakouskými představiteli vlády uzavřeli příměří. V Mikulově předjednané příměří bylo 26. července 1866 podepsáno v Praze. Prusové se stáhli z habsburského území, rakouská říše se musela vzdát Benátska ve prospěch Itálie a opustit Německý spolek. Prusko tak díky porážce Rakouska mohlo během několika let pod svým vedením vytvořit jednotné Německé císařství
Na podzim roku 1866 odstoupil Alexander hrabě Mensdorff-Pouilly z funkce ministra zahraničí. Koncem roku 1868 získal od císaře právo užívat knížecí titul, jméno a erb vymřelého rodu Dietrichsteinů a jeho titul tak zněl kníže Dietrichstein zu Nicolsburg, hrabě Mensdorff-Pouilly. Za své služby habsburské monarchii byl odměněn Řádem Marie Terezie, velkokřížem Řádu sv. Štěpána a velkokřížem Leopoldova řádu.
Závěr svého života prožil Alexander v Praze, kde v letech 1870–1871 působil jako český místodržící. V Praze také v únoru roku 1871 ve věku 57 let zemřel. Byl pohřben do dietrichsteinské hrobky v Mikulově.
Děti Alexandriny a Alexandra Diterichsteina:
Zdroje:
Radmila Slabáková, Archivní pozůstalost rodu Mensdorff-Pouilly v Čechách a na Moravě, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Historica 27 – 1996
Petr Mašek, Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Mladá fronta 2003
Robert Janás, Alexandr hrabě Mensdorff-Pouilly, kníže Dietrichstein z Mikulova
 |
 |
*19. 10. 1858 Praha – †20. 8. 1920 Jáchymov
Hugo Eduard Emanuel Alfons se narodil jako starší ze dvou synů Alexandra, knížete Dietrichstein zu Nicolsburg, hraběte Mensdorff-Pouilly, a Alexandriny, rozené Dietrichstein, dědičky rodového titulu a majetků. Byl pojmenován po dvou starších bratrech svého otce – zemřelém Hugovi (1806–1847) a Alfonsovi (1810–1894), dědici boskovického panství. Hugo Alfons šel ve stopách svého otce – svou kariéru začal také jako pobočník císaře Františka Josefa I. Absolvoval vojenskou dráhu, ale stejně jako jeho mladší bratr Albert působil také jako diplomat, a to na ruském carském dvoře v Petrohradu. Tam si – stejně jako jeho praděd František Josef Dietrichstein – našel nevěstu. Jeho ženou se roku 1892 stala kněžna Olga Alexandrovna Dolgoruká (1873–1945). Manželský pár žil po svatbě zejména ve Vídni. Mikulovský zámek sloužil spíše ke kratším pobytům a symbolizoval místo rodové slávy a historie. Kníže Hugo projevoval živý zájem o historii Dietrichsteinů i rodu Mensdorff-Pouilly, v archivu jsou dochovány jeho četné rukopisné poznámky. Za jeho vlády vzniklo také několik inventářů obrazových sbírek na zámku a řada obrazů byla postupně restaurována. Mnohé z nich byly také z Mikulova odvezeny do Vídně.
Hugo se stal druhým knížetem Dietrichstein zu Nicolsburg, hrabětem Mensdorff-Pouilly. Pro své sourozence a potomky nechal znění rodového jména dvakrát upravit. Poprvé roku 1887, kdy měli ostatní členové rodiny nosit titul hrabat Mensdorff-Pouilly-Dietrichstein, a znovu roku 1917, kdy získalo na významu rodové jméno Dietrichsteinů: nový titul zněl hrabě (hraběnka) Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly. Kníže Hugo byl roku 1907 jmenován generálmajorem a vojenskou kariéru završil roku 1916, kdy byl jmenován polním podmaršálkem. Byl také tajným radou, členem horní komory říšské rady a zemského sněmu. Za své služby monarchii byl odměněn Řádem zlatého rouna a Řádem sv. Štěpána. Rozpad habsburské monarchie a zánik společnosti, ve které se pohyboval, Hugo dlouho nepřežil. Zemřel roku 1920 v lázních Jáchymově ve věku nedožitých 52 let. Zanechal po sobě tři dcery a jediného syna, který se stal posledním knížetem Dietrichsteinem.
Děti Olgy Alexandrovny a Huga Dietrichstein-Mensdorff-Pouillyho:
Zdroje:
Radmila Švaříčková Slabáková. Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Praha 2007.
Vladimír Pouzar. Almanach českých šlechtických rodů. Praha 2001.
 |
|
*15. 7. 1899 Weidlingau – †12. 1. 1964 Mnichov
Alexander Albert Olivier Anton Dietrichstein se narodil v rodinné vile ve Weidlingau (dnes okrajové části Vídně) jako jediný syn ze čtyř dětí knížete Huga Alfonse Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly a kněžny Olgy, rozené Dolgoruké. V roce 1920 zemřel jeho otec a ve věku pouhých 21 let se Alexander stal držitelem titulu knížete a rozsáhlého rodového majetku. Se svou budoucí manželkou, Marií de las Mercedes, se kosmopolitní Alexander setkal v Paříži, kde se v říjnu roku 1930 konala i svatba. Z manželství se narodila jediná dcera, pojmenovaná po své matce a babičce Olga Marie de las Mercedes.
Alexander se svou manželkou vedl ve Vídni aktivní společenský život, ve svém paláci pořádal často večírky, které navštěvovali mnozí zástupci vysoké aristokracie, jako např. vévoda a vévodkyně z Winsdoru, sesazený španělský král Alfons XIII., Richard Strauss a mnozí jiní. Někteří z jejich vysoce postavených přátel navštívili i mikulovský zámek. Ten však byl – ve srovnání s minulostí – na okraji zájmu svých majitelů a sloužil jen k občasným návštěvám a kratším pobytům.
Hospodářsky náročná třicátá léta 20. století byla jedním z důvodů velké dražby slavné mikulovské knihovny, která se konala ve Vídni a Luzernu. Z Mikulova bylo také během první třetiny 20. století odvezeno mnoho obrazů i rodinných portrétů, které byly zčásti prodány a zčásti ponechány v majetku rodiny ve Vídni.
Alexander byl v průběhu druhé světové války nucen opustit Mikulov a po roce 1949 s rodinou odešel také z válkou poničené a okupované Vídně. Zámek v Mikulově byl zpustošen požárem v dubnu roku 1945, vídeňský dietrichsteinský palác na Minoritenplatze Alexander prodal rakouskému státu (dnes je tam část Ministerstva pro vnější vztahy). Rodina opustila Evropu a odstěhovala se do Buenos Aires, rodiště Alexanderovy manželky Marie de las Mercedes.
Manželé zemřeli po autonehodě počátkem ledna roku 1964 v Mnichově. Rod Dietrichsteinů tak smrtí Alexandera podruhé a tentokrát definitivně vymřel.
Dcera Marie de las Mercedes a Alexandera Dietrichstein-Mensdorff-Pouillyho:
